Obsah košíku
Žádné položky v košíku
Filip Degl 1000 Miles 2015 - vítězství přes hranici bolesti.. část 2/2
Den, který následoval jsem popsal na úvod tohoto mého vyprávění: zdravotní problémy, unavený výplet zadního kola, nocleh v krizi s obrovským štěstím u Bernatic.
To časné ráno za Bernaticemi ve 3:30 mi děvčata oznámila, že zatímco jsem spal, Honza Tyxa v noci projel okolo chalupy. "Nemám žádný náskok, naopak musím stáhnout náskok Petra Tichého a bojovat. To pro mě nevypadá dobře, už jsem se propadl na 3. místo." Vyrážím za oběma na stíhací, vrchařskou etapu. Už kolem 5. ranní se mi podařilo kupodivu hladce předjet Petra Tichého, který pravděpodobně jel přes noc za každou cenu. Ale Honzu jsem si docvakl až v Peci. Pec znám dobře z tréninků, proto jsem neomylně zaplul do jediného podniku, který tak brzy poslouží slaným, sladkým domácím jídlem i velmi dobrou kávou. Strategicky správně jsem se posilnil právě tam. Následuje nejstrmější stoupání na Výrovku. Už přijíždí i Petr, mávám na něj, ať se také posilní. Ale nevěří mi. Jede dál, že prý na Výrovce. Dojím, nasedám a za chvíli ho nechávám za sebou. Je mi jasné, že Honza zvolí také Výrovku, protože tam už má každý dost :). Já naopak na Výrovce nezastavuji a plynule pokračuji dál. Zdá se, že se ke mě štěstí po vší smůle zase obrátilo čelem a že si svůj cíl vydřu.
Za Výrovkou letos nově následuje 2,7 km dlouhý úsek, kde je cyklistům jízda zakázaná. Musíme tady sesednout a tlačit. Krásná, široká, rovná a písčitá cesta mírně z kopce. Asi po kilometru se z ní stává pouhá pěšina. Klušu vedle kola, abych nebyl předběhnut. Podle navigace jsem klusal 8:44 až 9:16. Uf mám to za sebou. Už jen prudký sjezd a jsem dole ve Špindlu. Překvapivě mě Honza předjíždí po 5 minutách, kdy jsem na kafi. Říkám si "Dobře on!" Jdu po něm, Honza se ohlíží, ví o mě. Tlačím ho očima před sebou do prudké sjezdovky na Horní Mísečky. Honza pak na horizontu ucukne a nepozorovaně zapadne do skibufetu na kofolu, což v tu chvíli nevím, ale jak později vypráví, jeho nejdražší pití za celý závod: 50 Kč, jestli 0,5 nebo 0,3 neprozradil.
Já mezitím jedu technický, rozbitý sjezd z Míseček, s příčnými kládami a naplavenými šutry. A protože nevím, že Honza zastavil na kofolu, řežu to, co to dá a říkám si "Kde ten Honza je? S jeho jedinou brzdou, by musel jet jako bůh, abych ho tady neviděl." Docházím k závěru, že tudy nejel. Stoupání na Dvoračky mě táhne samo. Byli jsem tady na jedné podzimní dovolené. Můj žaludek to pamatuje a má to tady moc rád. Jenže Dvoračky jsou úplně přelidněné, jídlo se nekoná. Kousek za Dvoračkami přichází na řadu další úsek se zákazem pro cyklisty. Potupně v tvrdých tretrách, tentokrát do mírného stoupání, čmachťám jako ploutvonožec obklopen německými turisty a jejich dětmi, které kolem mě blbnou a najednou za sebou uslyším vítězoslavné: "Tak jsem tě dojel!" Celý rozesmátý Honza Tyxa přijíždí na kole. Papiňák je proti mě v tu chvíli flegmatický frajer! Nadávám "co děláš na kole??" Honza udržuje rovnováhu a snaží se mě objet?! Přitvrzuju. "Koukej slézt a tlačit nebo tě z toho kola sundám." Píšu SMS do kanceláře protest. Hlavou mi víří myšlenky. To je snad fór, ale pěkně blbý. Přesně na tomto místě jsem podával protest v roce 2013, ale proti jinému závodníkovi, který netlačil kolo. Připadám si jako poctivý blbec, osel. "Má si to sakra přece pamatovat z 2013, když tady tlačil. Nebo ani tehdy netlačil?" Moje pocity umocňuje to, jak mi poklus v tretrách ničí nohy, kolena i psychiku.
Já mezitím jedu technický, rozbitý sjezd z Míseček, s příčnými kládami a naplavenými šutry. A protože nevím, že Honza zastavil na kofolu, řežu to, co to dá a říkám si "Kde ten Honza je? S jeho jedinou brzdou, by musel jet jako bůh, abych ho tady neviděl." Docházím k závěru, že tudy nejel. Stoupání na Dvoračky mě táhne samo. Byli jsem tady na jedné podzimní dovolené. Můj žaludek to pamatuje a má to tady moc rád. Jenže Dvoračky jsou úplně přelidněné, jídlo se nekoná. Kousek za Dvoračkami přichází na řadu další úsek se zákazem pro cyklisty. Potupně v tvrdých tretrách, tentokrát do mírného stoupání, čmachťám jako ploutvonožec obklopen německými turisty a jejich dětmi, které kolem mě blbnou a najednou za sebou uslyším vítězoslavné: "Tak jsem tě dojel!" Celý rozesmátý Honza Tyxa přijíždí na kole. Papiňák je proti mě v tu chvíli flegmatický frajer! Nadávám "co děláš na kole??" Honza udržuje rovnováhu a snaží se mě objet?! Přitvrzuju. "Koukej slézt a tlačit nebo tě z toho kola sundám." Píšu SMS do kanceláře protest. Hlavou mi víří myšlenky. To je snad fór, ale pěkně blbý. Přesně na tomto místě jsem podával protest v roce 2013, ale proti jinému závodníkovi, který netlačil kolo. Připadám si jako poctivý blbec, osel. "Má si to sakra přece pamatovat z 2013, když tady tlačil. Nebo ani tehdy netlačil?" Moje pocity umocňuje to, jak mi poklus v tretrách ničí nohy, kolena i psychiku.
Přitom by to šlo na kole projet tak snadno a rychle. Po tolika dnech nepřetržitého šlapání na kole už prostě neumím správně chodit. Dávám si 1+1 dohromady a povídám: "Kde jsi naposledy tlačil?" Honza: "Na Dlouhých stráních se tlačilo, ne?" "Aha", pomyslím si, "tak proto jsi mě přefrčel ve Špindlu. Tak to je sprostý podvod. "Ty jako nemáš mapu ani ČR?" "Ne to mám, ale mě se tam nic nezobrazuje" brání se Honza.
* Na Slovensku hned první noc se Honza totiž přiznal, že nemá v navigaci mapu Slovenska. Nechtěl jet vepředu, pořád se schovával za někým ve skupince. Podezříval jsem ho, že šetří svítilnu, navigaci a síly. Ale když pak přišly asfaltky nasadil tempo, které do mírných stoupáčků postupně všichni ze skupinky odmítli akceptovat a odpadli. Zůstali jsme s Honzou sami. Visel jsem za ním s TF o 10 víc než kázal trenér Vlastík. "Ale co, jen ať si dává. Musí mít minimálně o dalších 10 tepů víc než já, když jede špici. Vítězný na tom budu já." Pak to konečně vzdal a zvolnil. Začal jsem konverzaci. Vyšlo najevo, že si do navigace nekoupil mapu Slovenska, protože je drahá. Jel podle fialové čáry na prázdném podkladu. Honza je rád, že nejede sám protože má prý obavy z medvěda. "Vidíš ty oči po stranách cesty v lese?" "Nedívám se tam. Protože kdybych měl řešit všechno co je mimo kužel světla, tak bych tady nemohl být." Byla to od startu několikátá příležitost, kdy jsme spolu víc mluvili. Ale do dneška si nejsem jistý jestli se mě snažil vystrašit, nebo byl opravdu sám vystrašený. Člověk má právo být vystrašený 358 dní v roce. Ale tady to nemá místo. To je pak o zdravý rozum.
"Ať tak nebo tak Honzo, doufám, že tohle Honzovi Kopkovi zavoláš sám." Honza Tyxa: "Noo, aaaž budu na CP3." Čmachťali jsme do kopce, mlčky dál a spolu. Semtam něco prohodili, ale náladu na konverzaci moc neměl ani jeden z nás. Vypadalo to, že přemýlá jaké pro něj toto porušení pravidel může mít důsledky. Jestli už pro něj tímto závod skončil, nebo má pokračovat. "Tady už můžeme nasednout" povídám mu. I v sedle pokračujeme společně. Asfal nahoru, dolu tak pořád dokola. Vjíždíme do rašeliniště a jsme v Polsku. V Polsku na hraničním přechodu se Honza loučí, musí sehnat pití. Vzpomněl jsem si na svůj trénink v této oblasti, obnovil jsem vlastní tempo a krajina zase začala ubíhat. Zbystřil jsem jen na sjezd, který je extrémně nebezpečný na proříznutí plášťů. Část jdu raději vedle kola. Uff, úspěšně za mnou. Blíží se singlíky pod Smrkem :) A vlastně pak už je to jen kousek do CP3. Srdce mi poskočilo radostí.
Pod singlíky v Libverdě zastavuji v restauraci jen ve spěchu, aby mi Honza neujel. Jím první hotovku, co zrovna mají. Když vyjdu ven, u obchodu potkávám Honzu. Jen mě uviděl, začal spěšně třesoucíma rukama dávit rohlíky s paštikou. Hlásím mu "V klidu, jdu si taky nakoupit." Vietnamská prodejna jak je naším zvykem. Vyjdu ven, Honza ještě nemá dojezeno. Jí totiž pro změnu celou velikou cibuli. "Abych nebyl nemocnej" odůvodňuje to. A tak ještě i já pojím jogurt jako dezert. Honza: "Já jdu ještě. Musím si něco nakoupit, abych měl s sebou." Bože, říkám si. To si nemohl nakoupit rovnou? "Tak jo, počkám" vedle smradlavé popelnice. Když Honza vyleze, umístí dvě tyčinky za gumu, co má přes bidon, něco do kapes a za nohavice. Pak bezradně kouká kam by dal ten zbytek. "Já to nemám kam dát." "Nakupuje prvně?" Pomyslím si. Honza teda začne nákup zmenšovat pojídáním. "Hele tak že bychom už pomalu jeli?" S igelitkou přes řídítka, jako jídelní vůz pomalu odrážíme od vietnámského obchůdku a Honza jí za jízdy.. Povídáme si. Spíš se snažím z Honzy něco vytáhnout. Sám toho moc nenamluví. Pak Hozna sám od sebe nadhodí téma "To je stejně něco. Představ si, že zahučíš do chroščí a někdo tě tady najde až po dvou dnech..." Opáčím, že to už člověku může být jedno. Pak Honzovi zvoní telefon. Honza jednou rukou drží řídítka a šněruje to od kraje ke kraji po lesní cestě. Ohlížím se na něj a povzbuzuju ho k vyššímu tempu. Trochu rozhodnutí lituju. "Ale jo, bude to hezké, když přijedeme spolu..."
Minimálně se to nabízí, pak nemusí být příležitost. Až Honza nasadí svůj nonstop vednevnoci style na život a na smrt a kdoví co bude... Čím víc jsme spolu, tím víc k němu mám sympatie jako k člověku ne jen jako k soupeři. Neznamená to ale, že s ním přestávám závodit, že mu vítězství věnuji. Cíl je jasný.
V CP3 je nečekaně rušno. Přijel se podívat Martin, Jirka, Vlaďka s výbornými sladkostmi :) Zdržujeme se krátce. Honza pije pivo, takže nepojede o nic rychleji než doteď. A mě dlouhé zastávky nedělají dobře. Ani jsem neplánoval se kdovíjak během dne zdržet. Nemám nač vyčkávat, a tak vyrážím než se mi začne chtít spát..
Trochu mě mrzí, že Honza nepřiznal, že jsem na něho počkal, ale místo toho se dělají na diváky ramena. Přehoupnu se přes kopec a už to pouštím z hlavy. Ejhle jsem v Albrechticích na Frýdlantu. Táhne mě to jako magnet. Vynořily se vzpomínky, jak jsme tady loni s vítězným Štěpánem Stránským jeli v opačném směru kus cesty. Pak Krompachy, kde se mi vybavilo setkání s Radkem Musilem, který zrovna vyměňoval plášť...
Sedím v sadu pod plodící třešní. Jím z misky svoje instantní jídlo zalité horkou vodou od hodných lidí a přemýšlím, že 6 pohřbů za rok je vážně dost. Za stolem moji hostitelé sedí každý po jedné straně. Poslouchám vyprávění pána, odpočívám a svět se pomalu převléká do bělavě zlatého závoje. Den si podává ruku s večerem.
Zítra mě zradí koleno a všechno bude jinak. Ale to ještě nevím. Teď si vychutnávám zvláštní moment klidu a vedu konverzaci o životě a smrti. Koloběhu života. Malá vnučka se šplhá z klína po Lidině náručí. Měla být s rodiči na dovolené, ale onemocněla. Dojedl jsem, děkuji za horkou vodu, rozloučím se a nasedám. Zdržel jsem se jenom 15 minut, ale zdá se to být mnohem déle.
Během přestávky jsem se rozmyslel pro nocleh v Krásné Lípě. Přijíždím tam ale za hluboké tmy.
První nač mezi domky natrefím je hospoda. Klasická zakouřená nálevna, plná různých punků a týpků. Pán mi vstřícně sdělí důležité informace. Nikde ve městě už mě neubytují ani nenakrmí, je po zavíračce. Ale dal mi pár dobrých tipů, kam vyrážím žebrat. Kdyby to nevyšlo, připraví mi ve friťáku hluboce zamrazený prefoš.
Město je setmělé, náměstí působí civilizovaně a moderně. Je hezky nasvícené a je vidět, že se zde investovalo. V podnicích to žije nočním životem. Nálevny i slušné nálevny jsou plné hostů, ale nikde už nevaří. Tak jdu na poslední to nejnepravděpodobnější místo, zkoušet poslední štěstí. A ono to vyšlo! Paní je velmi ochotná. Tváří se samozřejmě. Dokonce, protože jejich restaurace už nevaří, zařizuje, že mi restaurace ještě připraví balíček jídla, abych měl ráno a svačinu na výlet. Přijdu pro balíček do restaurace, kde sedí už jen 2 a půl člověka – patrně známí obsluhy. Servírka poklízí stoly, rovná židle a odnáší slánky. Balíček ještě není nachystaný, ale zeptám se, jestli nezůstalo něco k snědku. Gulášová polévka. Sem s ní. Tak repete :) Ve vitrině se otáčí tvaroháček a štrůdl. Kasa cink.. kupuji všechno. Mám se královsky. Na mílařské poměry se luxusně ubytovávám. Pak ještě zaběhnu pro ten balíček. Za rozbřesku mě očekává Šluknovský výběžek. Je důležité vjet tam zčerstva, vyspaný, umytý, posilněný.
Svět je celý rozmazaný, nevidím na cestu. Protírám oči, ale nejde to zastavit. Je to konec? To má být ono, takhle to má skončit? Sjíždím po poli do Brtníků, zkouším s tím něco dělat, ptám se kde to jde. Na doktora, na lékárničku. Je pozdní dopoledne, znovu nasedám a zkouším šlapat. Nedokážu to pochopit, nedokážu to přijmout. Vím, že na to mám. Ale tohle nerozhoduje ani fyzička ani vůle. Noha selhává, třese se, je úplně nepoužitelná. Tak šlapu jen levou, do kopce se belhám o kolo. Z pravého kolene přicházejí pocity, jako by ani pořádně nedrželo pohromadě. Volám sestře, abych si ulevil. Uvědomuju si jak ji mám rád, jak se mnou v těžkých chvílích soucítí. Vykolejený sedím pod lesem a telefonuju s lidmi, kterým to chci sdělit, kteří mi fandí. Rodině, kamarádovi Mariánovi, který rozesílá aktuality do skupiny přátel, kteří mi fandí..
Pak si vzpomenu na Karla ortopeda, který se sám účastní 24hodinovek a podobných bláznovin, třeba mi poradí. Karel mě vyslechne, udělá diagnozu po telefonu a povídá: "Sežeň si prášky na bolest a zkus jet. Pokud to nemáš z pádu, nic by se ti nemělo stát, budeš se z toho třeba pár týdnů léčit, ale žádné trvalé následky." Tak já to zase zkouším. Jenom kousek stoupání lesem, kleju u toho, a najednou jak tak kleju, vyplaším chlapce čůrajícího u stromu. Říkám si "kde se tady sakra bere"? Ale to už je mýtina, odkud se line hudba. Afterparty.. "Tady musí být zdravotník!" Zdravotník je, ale v afterpárty stavu. Posloužím si sám. Prášky došly, avšak nohu jsem si natřel, silně stáhl obinadlem. Dá se s tím teď docela jet a mám z toho lepší pocit, že mi koleno nevypadne. Volám Danovi. V roce 2013 jsem mu zavolal jakmile jsem přijel do cíle. Dan tehdy během dne nebo dvou přijel a spolu jsme pak vyrazili zpět po trase přes Krušné hory za dobrodružstvím naproti všem blížícím se závodníkům. Proto, když se mě letost zeptal, jestli to zopakujeme, ani na chvíli jsem neváhal přibrat ho. S tím rozdílem, že tentokrát přímo do akce, na závěr dobrodružství. A jak se říká: "Sdílená radost, dvojí radost". Kamarád z Brna, normální hoby cyklista. Pro letošek jsem mu půjčil svoje závodní 26" výplety, aby mi stačil. Protože, se s Danem mám potkat, volám mu, abych mu sdělil jak to se mnou je. Že nevím jestli dojedu a dojedu-li, jestli budu pokračovat. Ptám se ho jestli nemá brufeny. Vím, že by to bylo proti pravidlům. I když pravidla hovoří o dovolené pomoci při zranění. Dan nic nemá.
Po cestě Českým Švýcarskem pak žádám o prášky každého, koho potkám. Dokonce anglicky mluvící turisty. Připadám si jako závislý na dávce :) Já, který si nevezme prášek na teplotu.
Pak si vzpomenu na Karla ortopeda, který se sám účastní 24hodinovek a podobných bláznovin, třeba mi poradí. Karel mě vyslechne, udělá diagnozu po telefonu a povídá: "Sežeň si prášky na bolest a zkus jet. Pokud to nemáš z pádu, nic by se ti nemělo stát, budeš se z toho třeba pár týdnů léčit, ale žádné trvalé následky." Tak já to zase zkouším. Jenom kousek stoupání lesem, kleju u toho, a najednou jak tak kleju, vyplaším chlapce čůrajícího u stromu. Říkám si "kde se tady sakra bere"? Ale to už je mýtina, odkud se line hudba. Afterparty.. "Tady musí být zdravotník!" Zdravotník je, ale v afterpárty stavu. Posloužím si sám. Prášky došly, avšak nohu jsem si natřel, silně stáhl obinadlem. Dá se s tím teď docela jet a mám z toho lepší pocit, že mi koleno nevypadne. Volám Danovi. V roce 2013 jsem mu zavolal jakmile jsem přijel do cíle. Dan tehdy během dne nebo dvou přijel a spolu jsme pak vyrazili zpět po trase přes Krušné hory za dobrodružstvím naproti všem blížícím se závodníkům. Proto, když se mě letost zeptal, jestli to zopakujeme, ani na chvíli jsem neváhal přibrat ho. S tím rozdílem, že tentokrát přímo do akce, na závěr dobrodružství. A jak se říká: "Sdílená radost, dvojí radost". Kamarád z Brna, normální hoby cyklista. Pro letošek jsem mu půjčil svoje závodní 26" výplety, aby mi stačil. Protože, se s Danem mám potkat, volám mu, abych mu sdělil jak to se mnou je. Že nevím jestli dojedu a dojedu-li, jestli budu pokračovat. Ptám se ho jestli nemá brufeny. Vím, že by to bylo proti pravidlům. I když pravidla hovoří o dovolené pomoci při zranění. Dan nic nemá.
Po cestě Českým Švýcarskem pak žádám o prášky každého, koho potkám. Dokonce anglicky mluvící turisty. Připadám si jako závislý na dávce :) Já, který si nevezme prášek na teplotu.
Až na rozcestí mi dobře poradí: "Jeď na Tokáň, tam jsou dvě restaurace, jistě prášky seženeš." A skutečně, s prosbou oslovuji první větší partu cykloturistů v nejlepším věku. Milá paní vytahuje naditý zipový sáček, ze kterého mi ochotně odsype. Na místě řeším rovnou i jídlo. Ke stolu za mnou přijde slečna a opatrně se mě ptá jestli se nemýlí, že jsem co jsem. Potvrzju jí správnost její domněnky, postěžuju si, že jsem asi dojezdil.. Ona mi přeje to nejlepší a že to dokážu. Ještě 300 km přede mnou, nedovedu si to představit. Lepší to neřešit a jet dokud to jde. Střídají se lepší chvíle s horšími chvílemi. Motivují mě menší cíle. Těším se na Komáří Vížku, poslední nocleh v roce 2011. Na Fialovic rodinku, pak na Boží Dar. Těším se na Kraslice, kde je vždycky krásně. Tady závodu fandí hodně lidí. V Děčíně je nápis na silnici. Při výstupu na Sněžník mi další lidé přejí ať uspěji. Pak ještě nad Teplicemi starší pár na kole ví o závodě a vyhlíží první závodníky. Je to povzbuzující. Potkáváme se s Danem. Vypráví mi co tady za minulý den objezdil. Kecáme o blbostech, zastavujeme na čůrání, převlékání na jídla. Dan mě šokuje už tím, že si veze veliký batoh náhradního oblečení, má v něm klobásky, sýr, těžký spacák... Přesto dnes nemám obavy, že by mi nestačil.
Dělám různé vynucené zastávky, je jich nepočítaně. Nejlépe mi zabírá led na Komáří Vížce, vzápětí rum s colou na Cínovci u Fialů a sprej od Yvči, kterým mi koleno ošetří na Moldavě. Zároveň k překvapení sděluje, že jsem stále první! Proto logicky jedu dál. Dostáváme přání dobrého pořízení, škvarkové placky a sladkosti z penzionu na cestu. Zatímco během dne jsem pořád zastavoval a ztrácel, po tomto mixu povzbudivých ingrediencí vydržím jet co nejdéle až do hluboké noci. Už neztrácím čas.
S Danem jsme klábosíme o tom jaké to může být jestli vyhraju. Že mám reálnou šanci, když jsem stále první. Vykládal jsem mu, jaké těžké chvíle jsem zažíval poslední noc v roce 2013. Ten rok jsem spal tak málo, že mi hlava nezávisle na vůli vypověděla vědomí za jízdy do prudkého stoupání poli nad Kraslice. Neusnul jsem, nohy stále šlapaly, ale zrakové centrum odstřihlo obraz a připojilo mi paralelně běžící sen o tom jak se zvýšky pozoruji. Viděl jsem se, jak frekvenčně kmitám nohama ve vysokých klasech, ale hlava mi říkala, že je to sen. Souběžné vědomí si stále uvědomovalo, že nespím a že je to problém. Moje vědomí se to snažilo přemoci. Bizarní stav, kdy člověk ví, že sní za bdělého stavu. Že ztrácí ostražitost pro realitu. Nevidí nebezpečí na cestě a nezmění to ani facky.
Z Moldavy se už za šera brodíme krušnohorskými lukami zmoklé trávy až po pas. Kudy jet, není v trávě znatelné. Padne tma, pofukuje vítr, razím cestu travou. Vlnícíse vysoká zmoklá tráva navozuje pocit, jako bych se prodíral vlnami moře. Pak spatříme v dáli slabá světla obydlí, prudce klesáme, asfalt! Říkám Danovi, že tohle si pěkně nastoupáme zpět. A taky že ano. Sklesali jsme hodně, a tak brzy následuje prudká, horolezecká vložka do kolmé, lesní stěny, která se pak sice trošku položila, ale za tmy se zdála nekonečná. Občas bych přísahal, že jsem zahlédl turistickou značku, ale pochybuji, že tudy někdo chodí. Pak přichází unikátní a nezaměnitelné místo spleti milionu kořenů podél Flájského plavebního kanálu. Na mokrých kořenech se snažíme všechno jet. Nejsme o moc rychlejší než kdybychom to šli pěšky, ale ušetříme nějaké síly. Když během toho srovnávám s rokem 2013, jsem letos schopný zvládat technickou jízdu. Jsem totiž vyspalý a odpočatý. Jedu a jdu už 18 h na TF 90. Zato s pocitem že mi kolenem někdo prostrčil klikovou hřídel. Nervová soustava je od neustále, opakujících se pulsů bolesti podrážděná a pomalu zvláštně otupuje. Připadám si také tak toho trochu jako v cizím těle.
Plavební kanál za námi. Už se motám a vím, že pokud by přišlo něco podobně dobrodružného, příliš bych riskoval. Mohl bych víc ztratit než získat. Podle hodinek je zároveň poslední šance něco naspat, jedeme déle, než jsem plánoval. Uvidím přístřešek a rozhodnutí na jistotu je jasné. Další příležitost být nemusí. Zastavuji Dana, který je nadopovaný adrenalinem a jel by jinak dál. Akorát beze mě by nevěděl kam. Spoléhal na mě, že budu navigovat a jen se mě bude snažit udržet. V praxi to nyní vypadá tak, že jede za mnou nebo vedle mě, pokud to cesta dovoluje. S nějakým předstihem vykládám, co nás čeká. Dan má alespoň papírovou turistickou mapu, jenže bez zakreslení, kudy trasa závodu povede.
Chystáme se ke spánku. Dan vytahuje lákavý, podzimní péřový spacák, převléká se do suchého, čistého oblečení a lehá si na karimatku. To je pro mě něco jako nóbl hotel v tu chvíli. Já totiž pěkně tak jak jsem promočený, ve všem oblečení, které si vezu, šup do termofólie zapařit si svoje klima. Protože jsem výrazně odlehčoval výbavu tzn. odhazoval jsem asi 500 g vybavení, ulehám jen na tvrdá prkna úzké lavičky. Lavička je tak úzká, že si nemám jak lehnout na záda. Tak ležím na pravém rameni a opírám se zády o stěnu, abych nespadl.
Vracíme se na samý začátek tohoto vyprávění. Probudilo nás houkání kotoučové brzdy, vyrazili jsme za domnělým Petrem Tichým. Pak mi Dan položil ruku na rameno a oznámil, že jsme dojeli Jana Tyxu..
Je poslední den závodu, pondělí 13.7.2015 brzy ráno. Právě ten den, kdy se o všem, co se událo za posledních 7 dní, rozhodne. Kdy se uzavřou stovky kilometrů nonstop úsilí, bezmála milion šlápnutí. Sečtou se desítky úkonů a chyby, kterých se člověk dopustil. Ten výsledek dá rozdíl mezi vítězem a druhým. Ani jeden z nás nechce povolit. Nesmí to všechno úsilí přijít na zmar. Jsme v Krušných horách, kde je poměrně zima a mokro, do cíle "už jen" něco kolem 160 nekonečných kilometrů. Přišlápli jsme s Danem a dojeli na Honzovu úroveň, pozdravili ho. Honza odpověděl bez nálady. Já bez otálení jsem mu začal od plic nadávat. "Ty vole víš jakou bolest jsi mi od rána způsobil.., kolik mě to stálo tě dojet? Ty chceš prostě vyhrát přes mrtvoly." Byly to upřímné pocity, které jsem v sobě nedokázal, nechtěl utlumit. Zároveň už s mírnou nadsázkou, protože se mi ulevilo. Honza kontroval "Vždyť mě přece taky jde o druhé místo" a pak ještě něco zamumlal.
Následovala pomlka. Naše trio mlčky ujíždělo krajinou. První se rozmluvil Dan. Já zatím kameramanovi Járovi předal informaci, že jsme se sjeli a jedeme spolu. Bude na nás čekat za Horou sv. Šebestiána. Teď se bolest zdála snesitelnější, když vím, že svedu udržet krok. Rád jsem ji snesl. Honza se občas pokouší o únik, ale funguje už jenom na výpary. Jeden takový podnikne na horizontu Hory sv. Šebestiána, kdy neomylně prchá k jediné otevřené "restauraci" v tuto ranní hodinu, k benzince. Únik se mu ale nepodařil. Všichni nakupujeme. Stále nemluví, zamračený z regálů vytahuje co potřebuje. Žádné příměří. Ve vzduchu visí soutěživost. "Budeme teď jako soutěžit, kdo to do sebe rychleji nahází a pak vystřelíme jako smyslů zbaveni do zbytku závodu?" Přemýšlím. Honza je v pojídání rychlejší, nebo jsem se toho rozhodl sníst víc než on. Oznamuje, že pojede, protože pak stejně ještě musí měnit desky. Říkám mu, aby desky vyměnil už tady a pojedeme na kameru společně. Odtud vzniklo toto video. Pístky se nechtěly roztáhnout a kotouč ne a ne do třmenu. Tak Dan vypíná kameru a Honzovi pomáhá. Konečně tam Honza kotouč vpasoval. Pak vytahuje balíček cigaret a uklidňuje se. Najednou má úplně jiná gesta a chování. Takového ho neznám. Kulíme s Danem oči. Přitom s sebou skoro nic neveze! "Ty kouříš?" Něco odvětil. Dojezeno, dokouřeno, vyrážíme. V prudkém stoupání vysypaném hrubým štěrkem všichni sesedáme a tlačíme. Honza se drží pozadu, protože si znovu zapaluje. Konečně přijíždíme k železnici, kde nás čeká Jaroslav. Po průjezdu před kamerou do toho Honza šlápne a pomalu se nám vzdaluje. Začínám propočítávat, jestli mi může ujet o 120 minut. Mám totiž právě 120 minut bonifikaci za zdržení organizací závodu v CP2. To znamená, nesmím přijet o více než 120 minut za Honzou jinak jsem celkově prohrál. Vychází mi, že pokud pojede každý kilometr o 1 minutu rychleji než já, může Honza můj náskok bez problému smazat. Chtě nechtě jsem nucen dělat co ještě dokážu. Přehustil jsem zadní kolo, nechávám Dana za sebou vykonávat malou potřebu a drápu se na Klínovec. Klínovec jsem opravdu vyfičel. Kameramana Járu potkávám ještě nahoře, kde mi hlásí, že ztrácím 30 minut. Chce něco natočit, ale já nechci zastavovat. Vždyť jde o minuty. Už jen 90 minut náskoku. S Danem se znovu shledáváme až na Božím Daru. Docela se pořád snažím jet. Když Jaroslava míjíme v Přebuzi, hlásí, že ztrácím už jen 15 minut. Jsem ale úplně bez sil. Z těch neustálých impulzů bolesti se motám a ztrácím rovnováhu. Prášky už jsem po ránu vysadil. Myslím, že mě utlumovaly. Slézám z kola, motám se, pravá noha mě moc nepodrží. Přesto už vím, že si krátkou přestávku můžu dovolit.
Hlavní přestávku na jídloa zásoby jsem naplánoval do Kraslic, protože ačkoliv už se člověk vidí v cíli, z Kraslic to ještě trvá. Do Kraslic je to sešup jako do pekla. Až nám vadnou kotouče. Nechápavě se na sebe s Danem díváme. Jak si tady poradil Honza Tyxa s jedinou přední, ke všemu mechanickou brzdou, která má páčku dětské velikosti. Asi jako na rychloupínáku, za jízdy kroutíme hlavou. V Kraslicích v pekárně shromažďujeme naposledy zásoby na cestu a v Asijské restauraci usedáme na polévku. Obsluha je dlouhá, ale už nepospícháme. Polévka výborná. Ještě WC, poslední SMSky, povídáme si... a užívám si to. Pak najednou přichází SMSka, že Honza Tyxa už je v cíli. Musel letět jako o život. Jě krátce po 16h. Pohoda je rázem pryč, odhazuji zbytečnou zátěž, spoustu věcí už nebudu potřebovat. Mám přesně tolik, kolik mi Honza Kopka slíbil vykompenzovat za zdržení + půlhodinu dal k dobru. Pokud to nestihnu, a z Kraslic je to ještě kus, projedl a proslavil jsem i to vítězství. Rekord už jsem dříve oplakal.
Dan mému vytrvalému tempu přestává stačit. Říká v dobrém, že tohle nemá zapotřebí. Pojede na kochačku, jak to má rád a máme se znovu setkat v cíli.
Cíl! Vydřel jsem si to, myslel jsem že nedojedu. 300 km se závadou na těle, pro kterou se Míle vzdávají. Že se o tom nikde nedočtete? Nevím. Asi by to nebyl vhodný obraz Mílí. "majitel firmy" by neměl přitahovat pozornost. Hodnotnější jsou asi jiné příběhy. Ale pro mě je to těžko pochopitelné. Tohle drama, napínavý duel mezi Honzou a mnou. Spousta nečekaných zvratů, zážitků a přetahování se do posledního kilometru na minuty.
Dan a já v cílové chaloupce u Pepíka.
Pepík a já se začínající narkózou celého těla.
Některým, zvláštním povahám se moje vítězství nelíbilo. Soutěž přestala být soutěží a začala být politikou. Vyvíjely na organizátora tlak. A on tlaku podlehl. Po dvou měsících moje vítězství odvolal. Odůvodnění: Danova přítomnost a nepřesné hlášení pozice. Přitom nevyšly najevo žádné nové skutečnosti. Hrál jsem otevřenou hru. Jan Kopka vše věděl naším projetím cílového oblouku.
Logicky přišla spousta otázek i kritika co to má znamenat. Řešilo se kdo z historických vítězů, měl či neměl doprovod, jestli se potkal s rodinou a podobně. Rád bych připomněl, že i já jsem loni doprovázel některé závodníky na elektrokole KTM a Jan Kopka o tom věděl. Dejme tomu, mohl to být test, jak se k tomu organizátor postaví. Podle všeho to bylo v pořádku. Dohady by mohly pokračovat jakou penalizaci měl dostat Honza Tyxa za porušení jízdy v chráněných krajinných oblastech, nebo silničních pravidel... (Ale o tom se v žádném průběžném zpravodajství nepíše.) Když hrozilo, že bych přece jen po právu mohl být vítěz, i našlo se řešení. Nevyhlásit letos vítěze vůbec.
Odůvodnění: Polomy na Jesenicku. Co k tomu dodat. Utěšuje mě jen to, že krasobruslaři jsou na tom ještě hůř. Tam mají rozhodčí 100% patent na pravdu.
Pak se ale najdou tací, kteří budou tvrdit, že mi Dan balil věci, nebo mi vařil, nebo snad mě tlačil. A to už je opravdu moc. Rád bych takovým poslal vzkaz: Víte o tom *****.
Dan mě doprovázel celých 24 h. Dvakrát jsme se v průběhu jeden druhému ztratili, hledali se pomocí telefonu. Jednou za Kovářskou. Potkali jsme se zase až na Božím Daru. Podruhé za Kraslicemi. Potkali jsme se až v cíli. Sám Jan Kopka ve svých knihách píše, že přítomnost druhého je zpomalující. Zastávek na převlékání, na čůrání i na jídlo je více. Každý má krizi v jinou dobu. Proč tedy má být Danova přítomnost záminkou pro moji penalizaci? Nijak mi to neulehčil. Zpříjemnil to ano. Zpomalilo by mě to, kdyby tam nebyl? Zastavilo by mě to? Nemyslím si. Zažil jsem toho za půl dekády Mílí už hodně. Míle znám dobře a už vím co a jak. Dan o tom nevěděl nic. Pro něho to byl zážitek, kterým jsem ho prováděl.
Výklad pravidel hovoří jasně: "Pokud se závodníkem pojede jeho kamarád nebo fanoušek, je to v souladu s pravidly. Kamarád Vám ale nesmí nic přivézt, vozit bagáž nebo jinak pomáhat.
Lada Pěničková
organizační tým"
http://www.1000miles.cz/forum?mingleforumaction=viewtopic&t=11
A proč jsem se do toho vlastně letos popáté pustil? Protože už jsem si tak nějak zvykl. Patří to k mému létu, člověk si vydatně zajezdí. Ani jednou jsem ještě nevynechal. Loni jsem jel mimo startovní listinu na elektrokole KTM
Nebo také protože žiješ jen jednou a když cítíš, že bys na to mohl mít, tak to zkusíš. Chceš vědět kde jsou tvoje hranice.
Co mi to dalo? Životní cíl na rok. Motivaci zvednout zadek a jít něco dělat.
Uvažujete o Mílích? No zvažte to. Máte slušnou pověst. Jenom proto, že to pojedete, můžou se pak o vás psát různé věci v médiích. A není to příjemné.
Závěrem jedno moudro, citát k zamyšlení: " Překvapuje mě, že lidé že obětují zdraví, aby vydělali peníze a potom utrácejí peníze za to, aby své zdraví získali zpět. Překvapuje mě, že se tolik strachují o svou budoucnost, že zapomínají na přítomnost. Překvapuje mě, že žijí, jako by nikdy neměli zemřít a že umírají, jako by nikdy ani nežili. "
Jako poděkování jejich autorům vybrané SMSky před, během a po akci
09.01.2015 V: Šel bys do toho , že bych s tebou natočil dokument od zimní přípravy až po CP1? Po startu bych jel většinu s tebou. Ale zatím to mám jen ve fázi nápadu, ještě se domluvím s J.J. jak to bude chtít točit atd.
04.07.2015 V: Tyxa nemá zadní brzdu...
07.07.2015 J: Nějak nemůžu spát a říkám si, jak se ti asi jede. Doufám, že snad v pohodě. Pokud rosničky nekecají, tak zítra odpoledne přijde déšť a příjemné ochlazení. Drž sa!
8.07.2015. P. Nazdar zabijáku, koukám, že tomu dáváš pořádně.. Jsi i na pár super fotkách na webu... tak ať tempo, energie, chuť, síla a technika vydrží a doveze Tě zdárně až do konce! GO GO GO
Š: Filipe pekne rozjety tak to neposer nebo me naseres! kdyz bude nejhur propujcuji ti svoji mantru: HLAVA JE PALIVO TĚLO JE STROJ!
N: Filipe MAKEJ MAKE MAKEJ !!! Jedeš si pro vítězství a pro muffiny a jak říkáme my draci, ne každá bolest musí nutně něco znamenat! Jsi favorit a všichni ti věříme.
T: Filipe drž se! Jsi férový bojovník, který bojuje čistě. Jestli si někdo to vítězství zaslouží, tak jsi to Ty chlape. Myslím na Tebe
09.07.2015 I: Filipe, skvělá jízda!!! Doporučuji mít před soupeři stále hlavu vztyčenou a úsměv na rtech :) Tobě to pomůže a je to rozhodí. (dovoluji si fandit s tykáním :)
T: Fíďo nedej se! Hoň ho jak psa.. to dáš! Ty vyhraješ !!!
M.J.: Super. Už jsem to napsal na skupinu a chodí gratulace :) Já mám radost, jako by König vyhrál etapu. tak odpočiň tak akorát a makej dál. Ještě psal Josef - kamera, že je to tím, že si máš dát guláš... Držíme pěsti, nejsi sám. Tak se drž.
M.M: Chlape seš na cp2, buď to s tyxou byla fáma, nebo jsi ho fakt stáhl!!! Šikula v každým případě!!! Dáchni, dej pár borůvkovejch knedlí a šupky hupky do sedla! Směr Skalná, ať můžu všude říkat, že mám za souseda vítěze Mílí? Držím palce Filipe
Š: Dávej to neusínej! Nevím přesně kde jsi, tipuju nějaké Rychlebky Orličky..
10.07.2015 N. Ahoj. Četla jsem zprávu z CP kvůli polomům a těm komplikacím. Pořád ale věřím, že ty ostatní dojedeš a ukážeš jim záda, pokud se tak už nestalo. Myslím na tebe kudy chodím. Hlavně, že je už trochu líp se žaludkem. Drž se!!! Pro mě jsi vítěz už teď. N.
J.H: Ahoj Filipe, pořád tě sleduji, jak si vedeš a fandím. A hlavně ti věřím, že to vyhraješ. Ať ti to šlape.
P: jéééééééééééééééééééď!!!! šlapéééééééééééééééééééééééj!!! Seš fakt borec, Filipe... ještě kousek a seš tam
D: Nazdar mílaři, jsem četl, jak jste měli dobrodružný přejezd Kraličáku, ještě, že jsi nebyl v daný čas n atom krušném místě... teď už bude lepší počasí. Jedeš skvěle, takovou dávku, budeš diskvalifikovanej za motorek v prdeli :). Už mám nabalen, zítra ráno vyrážím" :D Hurá do kopců, jen asi zase pojedeš sám... to tvé tempo vůbec nepolevuje :) Pořádně naber sil" je to už pár kopečků, to dáš s přehledem! ciao Dan
11.07.2015 P.M: Filipe co máš letos za elektrokolo, že tak jedeš? :D Super, jen tak dál. Pavel
I: Filipe, paráda! Honzík Tyxů se sice chová nesportovně, ale věř, že "na každou svini se vaří vofa!" BOJUJ!!!
K: Zdar Filipe, zbývá ti už jenom závěrečný spurt, tak to tam narvi jak Cavendish a Tyxu si namaž na chleba! Dej mi dobrej důvod vzít ve středu na vyjížďku flašku šampaňského. tak šlapej sakra!
12.07.2015 N: Už seš tak blízko :) ty ten loňskej čas určitě pokoříš. držím palce na poslední úsek, teď už se pojede na krev! Jsem ráda, že už je ti líp.
N: Koukám na ty mejla a kroutím hlavou. Ty jsi opravdu bojovník!! Klobouk dolů! Jeď dál, už to máš skoro za sebou :)
T: Ahoj Fíďo, doufám, že koleno moc nebolí. Věřím, že všechny útrapy nakonec překonáš a zdoláš. Teď už máš cíl o hodně blíž a nenecháš si to vzít! teď se ukáže Tvá poctivá příprava a silná vůle. Držím Ti palce
Š: Vole kurňa nějaký skasky o tom, že jsi chtěl vzdát. Je to těžký, ale kurně vůbec nemysli na to, že by jsi to přenechal Tyxovi! Jinak ti osobně přijedu nakopat zadnici. Drž se. Zdraví
V: Prší a minimálně 2h ještě bude. Tyxa déšť rád nemá...
B: Ač to asi nevíš, sleduju tvůj postup a držím pěsti. MOOC fandím a doufám, že dojedeš.
13.07.2015 V: Nechrň a šlapej.
T: Filipe, doufám, že noc byla dobrá a že ses posunul hodně k cíli. Hlavně dojeď v pořádku. Přeji Ti úspěch!!!
P: Jéééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééď!!!! :)
M.M: Filipe zdraví Chudčice!!! Máš posledních pár kiláků makej kámo zvu Tě i s rodinkou na pořádnou flákotu. Tak až to dotáhneš do cíle a dáš se do kupy spácháme to u nás na zahrádce. Můžeš přijet na kole jestli chceš :o)))
M.J.: Makeeej už netrpělivě vyhlížím v cíli. Pořád obnovuju tu stránku a pořád nic
M.M: Teď koukám, že jsi v cíli!!!! Obrovská gratulace Filipe! Nevím jestli teda jsi první nebo druhej ale ve finále je to úplně jedno. Jseš borec dal jsi do toho 150 % a snad i víc. Klobouk dolů a teď relax a návštěva ortopeda ???
T: Gratuluji Filipe!! Vidím Tě v cíli a podle všeho bych řekl, že jsi dosáhl, co sis předsevzal !!! Gratuluji Ti moc...., konečně mám klid.
P: Ahoj Fíďo, zkoušel jsem volat, ale asi to máš ještě přesměrované... doufám, že jsi v pořádku a neupadla Ti ta noha :) seš fakt borec! gratulace !!!
N: Máš to za sebou. Velká gratulace a obdiv :) jak se cítíš?
14.07.2015 B: Po včerejší nejistotě s úlevou zjišťuji, že jsi PRVNÍ!!! Obrovská gratulace! Moc jsem ti to přála. hezky regeneruj ať můžeš pořádně užívat vítězství.
I: Filipe, velká gratulace a poklona za výkon, bojovnost a čas dokonce pod 8 dní!!! Věřím, že koleno bude brzo zase pně funkční. Těším se na info o podrobnostech závodu.
P.V: Filipe, upřímně a bez závisti Ti blahopřeji k vytouženému a zaslouženému vítězství. Bylo to tradičně napínavé. Sledoval jsem Tě a trochu se obával Kyborgovy zarputilosti, ale z vítězství rozumu a taktiky mám upřímnou radost. Mezitím, co Ty si válíš koule na kole, já makám s předváděčkami kolekce na jaro/léto 2016, dnes pro změnu v Brně, tak Ti přeju rychlou regeneraci a šup šup do procesu. Zdravím i Hanku, má-li po tom všem Tvém trénování s Tebou ještě něco společného.
P.M: Velká gratulace, seš dobrej ;-)
T.H. : Gratuluji k vítězství závodníku! Škoda, že nepiješ, zapili bysme to :)
J.H: Ahoj Filipe, seš dobrej. Celou dobu jsem na tebe myslel :). například včera, když jsem přišel do práce, poté, co jsem celý víkend nebyl na internetu, tak jsem jako první koukal na 1000miles
Chalupa Bernatice: ahoj Filipe ! jsi fakt borec :) bylo mi ctí podílet se na tvém úspěchu! velká gratulace! my jsme vařily vývar i guláš... škoda, žes nejel o den později :) jinak jsme ti pořád online fandily a myslely na tebe kde asi tak šlapeš :) kloubní výživu ráda vyzkouším aspoň na ty nehty vždycky dobrý :D doufám, že se dáš po závodě brzy do pořádku a příští rok tě uvidíme opět na trati :)
