Filip Degl 1000 Miles 2015 - vítězství přes hranici bolesti, část 1/2

Ze spánku je vytrhlo houknutí kotoučové brzdy. Pak ještě jednou, a  zase. Mýtinu z části osvětlil kotouč pohupujícího se světla. "Filipe, sss ssss, slyšels to ?" Dan měl ve spacáku zvednutou hlavu směrem ke mě, oči dokořán. V tu chvíli už na mýtině zastavil cyklista, závodník, soupeř. Kužel jeho svítilny se točil všemi směry doleva na dodávku, na zámeček, doprava na naši útulnu či zastávku a zase zpět, jakoby něco hledal.

"Ne! To není možný. Dane kolik máš hodin?" "Jsou 3:11", hlásí Dan. Přijeli, nebo spíš došli jsme sem v 1 hodinu v noci, a to už jsem byl úplně gumový. Věděl jsem, že pokračovat nonstop dál, by se nevyplatilo.
"Sakra!" ..letí mi hlavou. "Takhle těžký úsek, který byl v noci úplně nejezdivý a dohnal nás. Ten člověk je naprostý fanatik, za každou cenu chce zvítězit. Těžký soupeř. Ale třeba má úplně dost? Vždyť jel přes noc o 2 hodiny déle než my, zatímco my jsme spali. Třeba zalehne tady... třeba také hledá, kde zalehnout. Co ho to stálo, aby můj náskok dohnal?" Když si promítnu svůj včerejší výkon.. Včerejší dopoledne jsem se střídavě belhal, střídavě pokoušel zapojovat pravou nohu do otáčivého pohybu klik. Některé úseky se mi to i dařilo, pokud nepřišla křeč.  Nebo když se dala bolest vydržet. Odpoledne už jsem souvisleji jel. Přišel jsem na to jak, šlapat skoro výhradně jen levou, což byl kumšt, protože těžká pravá noha překážela. Byl to neskutečně vyčerpávající postup vpřed, spíše psychicky než fyzicky. Přískokem vpřed do kopce, než stihnu levačkou znovu šlápnout, ztrácím rychlost a rozjíždím se pokaždé skoro jako z nuly. Každým šlápnutím. A těch šlápnutí má být na zbylých 300 km ještě hodně. Na výjimečně prudkých místech nezbývá než tlačit. 

"Když mě tohle čeká ještě celý dnešek, jakou mám asi tak šanci? Jakou má téměř jednonohý cyklista šanci zvítězit? Když už mě nechrání žádný náskok. Realisticky? Taková šance není." Rychle zapudit tu myšlenku.

Ale v tu chvíli už není čas na myšlenky, protože kužel světla závodníka neomylně míří na přístřešek, pod kterým jsme dosud spali. "Všiml si nás, už o nás ví!" Postava se opětovně staví do pedálů a svým silovým a jakoby houpavým způsobem, jako někdo hodně vysoké postavy, jede naším směrem. Na místě tmavé postavy si představuji Petra Tichého, na kterého by to sedělo. Je vysoký a nemá nášlapy. Pohyboval se na třetí příčce a je obrovsky motivovaný svým nečekaně skvělým, průběžným umístěním. "Ale tohle?, předjel i Tyxu? To bych vážně nečekal." Uvědomím si, že cítím po těle chlad. Na mé hliníkové folii zevnitř visí jako krápníky vysrážené kapky vody. Za chvíli zazvoní budík na 3:30, ale nejraději bych spal. Nadzdviženou hlavou pozoruji scénu, která teď soupeři. Ten je mezitím už jen pár kroků před naší útulnou či zastávkou. Svítí na nás, ale pak.. nepochopitelně a bez jediného slova, nás míjí a jeho světlo i houkání kotoučové brzdy se ztrácejí v mokré temnotě. Jakoby nás ani neviděl? Ještě chvilku slyšíme houkat jeho brzdu z dáli. A pak už.. nic, klid.

"Kdo to byl Filipe?" Zmohl se první Dan na slovo. "Jedeme za ním? Nejsem si jistý Dane, podle mě to byl Petr Tichý" "Nejedu nikam, nemá to cenu, nebudu se za ním po tmě hnát" "Sakra." Hlodá to ve mě. Pak povídám. "Je mi zima, už neusnu. Stejně  za chvíli bude zvonit budík. Tak jo, vstáváme, jedeme za ním!" velím. Následuje hopsání. Mávání rukama. Drkotáme zuby. Chce to pohyb, pohyb. Balíme každý své věci. Tlačím do sebe během činností na sílu sladkosti, Dan posnídá klobásku. Už mám sbaleno, a jsem oblečený. Jednoduše proto, že jsem spal ve všem co mám. Už zvoní i budík, je 3:30, zamáčknu ho a zapínám telefon. Žádné zprávy od organizátorů, kameramana Járy, ani povzbudivé textovky od fanoušků. Nic. Většina lidí touto dobou spí. Musím říct, že naštěstí nikdo, kromě mých fanoušků, se kterými udržuji kontakt a kromě Honzy s Yvčou, neví, že mám veliký problém s pravým kolenem. Ututlal jsem to, aby toho soupeři nevyužili. Na druhou stranu nemohu tušit, jestli to už Honza nenapsal do večerních aktualit, když se to ode mě dozvěděl na Moldavě.

"Chceš abych ti zapnula saunu?" Možná jsem na to měl říct "Jo" říkám si. Ta vzpomínka se mi vybavila během monotónního šlapání v temnotě plné vlezlé bolesti. V hlavě jsem se přenesl o dvě noci nazpět do, pro mě do té doby neznámé, chalupy kdesi za Bernaticemi. Sedím na měkkém a pohodlném letišti narychlo poskládaném na podlaze před roztopeným krbem. Piju už druhý veliký čaj s medem. Na sobě mám vypůjčené, suché tepláky a tričko, jím chleba s pomazánkou a s výbornou šunkou. Do rozednění zbývají 3 hodiny spánku. Ani to ne, pokud budu dlouho jíst. A přemýšlím jestli jsem přece jenom neměl říct "Jo, jasně, rád." Zvolil jsem ale pro závod "správné" rozhodnutí. Moje volba byla vítězství. Tomu podřídím vše, veškerou svou činnost a sebekázeň. Jak daleko přede mnou může být? Petra Tichého jsem za celý den nikde nepředjel. Jak se přede mě dostal? Získal na mě pár hodin náskok, protože z CP2, odjel už brzy ráno, zatímco já spal, netuše, že se znovu změnila trať. Ale tentokrát významně zlehčila, a to na, pro noční jízdu, pohodové asfaltky. Takže ve 3 ráno, kdy jsem vstal, jsem nic nechápal. Nic nedávalo smysl. Petr Tichý že odjel do technicky náročných horských pasáží za hluboké noci? Beyk má na nástěnce napsaný odjezd ještě včera večer, ale přitom tady leží ve spacáku?? Další překvapení následovalo, když jsem se rozjel. Navigace mě vedla jinudy, jen po asfaltkách..
Zalehl jsem do řídítek a pustil se do sjíždění náskoku. Bohužel jsem ani delším spánkem, ani pestrou stravou nevyřešil svoje obtíže s dýcháním a tělesným nekomfortem. Hlavní cíl pro dnešek proto zněl, být fit. Znamenalo to mnoho zastávek: v lékárnách, u doktora a pak několik hodin v servisu s prasklým drátem zadního kola. Ale to předbíhám, to se teprve stane. "Kolik na Petra můžu ztrácet?" Snažím se odhadnout. Myslím, že má stejné tempo jako já a za dnešek jsem vyjmenovanými zastávkami ztratil 5 až 5,5 hodin. Na špici na Mílích znamená každá hodina 10 km. 55 km, tolik tedy bude Petr přede mnou.

"Bože to byl den! Tolik zvratů." Závod pro mě mohl úplně skončit kvůli zdraví i kvůli unaveným drátům zadního kola. Sehnat kvalitního mechanika a potřebný materiál, zkoordinovat to v časoprostoru.. bylo jako skládat puzzle a muset si chybějící kousky improvizovaně vyrobit.

Probíhalo to asi takto:
V Teplicích n. Metují, kudy musíme jet, byl cykloservis Redpoint, ale mechanika měli na dovolené. Podařilo se mi sehnat výborného mechanika, ale až v Polici n. Metují. Dojet tam po svých a zase odtud by mě stálo odhadem hodinu a síly navíc. "Taxi? Haló taxi!" Jenže taxi mi odmítlo kolo vzít. "Mysli!" Stejně jedu přes Redpoint, ale potřebuji tam mechanika. Když nejde hora k Mohamedovi musí jít mechanik za mnou... do Redpointu. Po telefonu jsem přemluvil mechoše Meďocha, aby nabalil vercajk, zavřel svůj krám, nastoupil do mnou přivolaného taxi, nechal se odvézt do vedlejší Teplice nad Matují, kde mi zkusí kolo opravit na chodníku před tamním cykloservisem. Dorazil jsem na místo trošku dříve a paní Marcela v Redpointu říká, že pro mě počká i chvíli po zavíračce, kdybychom potřebovali nějaký díl. Paráda! Kdyby nám cokoliv chybělo, moc nám to pomůže. Jenže do telefonu se dozvídám komplikace. Taxi pro Meďocha ještě nedorazilo, čímž můj plán nabere desítky minut zpoždění. Takže už je hodinu po zavíračce, když konečně s Meďochem dorazí. Ještě nám chybí kus nářadí.. Jen díky paní Marcele, která propůjčila dílnu Redpointu a zůstala dvě a půl hodiny po zavíračce, jsme celou tu skládačku dali dohromady. Přesto ani v Redpointu neměli přesně moje atypicky dlouhé dráty. Takže Meďoch nakonec dělal větší operaci, než jsme původně plánovali. V mezičase mi paní Marcela vařila čaje, moje instantní nudle a vyslechla můj příběh. To všechno pro mě znamenalo obrovsky moc. Odjíždím s opraveným zadním kolem a obnovenou morálkou. Zbývá vyřešit zdravotní komplikace, které se mi ani během zdržení a pobíhání po městě vyřešit ještě stále nepodařilo. A tak jako třetím zázrakem, dnešním andělem strážným byl o hodinu později v chalupě nad Adršpachem pan Skoupý. Obrovský dík vám třem, kteří jste mi tento den pomohli a nic jste za to nechtěli! Člověk z toho má pocit, který obrovsky nabíjí a žene vpřed.

, cyklokrosové závody, ve sněhu, větru,... cokoliv na silničce, na válcích, abych najel kilometry

Na videu dobržďujeme před srnkami, které se nám hnaly přes cestu.

Tady si v v pár odstavcích dovolím rýpnout do nepravdivého obrazu jaký o mě kancelář závodu vytváří.

 

1) Cituji Honzu Kopku z televizního dokumentu Deníky bláznů: "V podstatě todleto ze všech závodníků využil pouze jedinej závodník, který se ihned přihlásil o odpočet času" "V podstatě to ostatní vzali, že to nastalo a že se to musí řešit"

No bodejť. Těm ostatním to pomohlo. Ti mě díky nařízenému čekání dojeli. Proti čemu by se měli ohrazovat? Přijel jsem v 15:39 - oficiální výsledky. Kancelář uvolnila náhradní trasu někdy kolem 19h. Závodník na 2. místě přijel 18:23, a 3. závodník v 18:48. Tak, co by si měli chtít odečítat? Každý se v CP2 zdrží minimálně na záchod, jídlo, aby si vybalili baterie z balíčku, doplnil náhradní díly, umyl zadní díly a na řeč. Po přestávce tito mohli přece okamžitě pokračovat dál. Náhradní trasa už byla na světě.

Pak bych ještě rád namítl, že jsem se nepřihlásil o odpočet času. Bylo to řešení, se kterým se mi vytasil sám Honza, když viděl moje rozladění a zklamání. Možná má Honza pocit, že jsem tu půlhodinu navíc tj. 90+30 minut si vyvrčel. Ale já jsem celou dobu nechtěl nic jiného, než aby všichni byli vypuštěni na trať o 24 h později v časech jejich příjezdů do CP2.

 

2) Cituji poznámky k mé dodatečné penalizaci: "Nechceme spekulovat o přímé fyzické pomoci, nicméně doprovodná osoba v posledních dvou dnech závodu... "

Ale tím jak to píšeš Jane Kopko ty spekulace vytváříš. Je spousta lidí, kteří tomu uvěřili. A tím utrpěla moje dobrá pověst. Nemáš právo mě pomlouvat, pokud na to nemáš důkaz.
Ještě bych k tomu dodal: Buďto závodníkům věříš a v tom případě nenařizuješ, aby čelo závodu vezlo GPS trackery, ani aby byly rozmístěny fotopasti. V tom případě nemáš co spekulovat. Nebo nám nevěříš, tak si nás máš kontrolovat. Chtěl-li bych podvádět, tak se to nedozvíš. Opakuji, že Míle jezdím půl dekády, abych si dokázal co nejčistším způsobem, že na to mám. Připravil jsem se na ně dobře s jediným cílem: férově stanovit nový rekord. Můj doprovod posledních 24h - Dana jsem férově všude přiznal, jak pravidla zněla, jak mi morálka káže a abych nezadal příležitost k právě takovýmto spekulacím. Zastavoval se mnou na Cínovci pozdravit Fialovic rodinu. Také jsi ho viděl na Moldavě, když jsme přejeli dodávku, zabrzdili jsme a vrátili se do kopce, abychom pozdravili v chatě. Tvářil jsi se, jako že je vše v pořádku. A v cíli?, kde s námi Dan pobyl až do odjezdu druhého odpoledne, jsi ani nenaznačil, že bych se nějak provinil. Teď za zády nás nazveš podvodníky. Měl jsi příležitost to říct Danovi i mě do očí. To jsi neudělal. Nezbývá mi než si myslet, že jsi udělal, co ti řekli jiní, že bys měl udělat. Druhá manipulace v tvém komentáři k mojí penalizaci "dva dny". Jak dva dny? Dan se mnou jel 24h. To je jeden den. Když počítáš závod na dny podle 24 h cyklu, měli bychom se toho držet.

 

3) Váhové úbytky naměřené v cíli: 
Honza Tyxa by podle vašich upravených výsledků vážení za 4 dny z CP2 do cíle musel zhubnout 8 kg (rozdíl mezi CP2 a cílem oficiální výsledky). To je 2 kg na den !! Hubnout 2 kg denně po 4 dny za sebou není fyziologicky možné. Ani u takového mimoně jakým je Jan Tyxa. Je mi jasné, že lidi bavi senzace. Ale nevytvářejme je uměle. Jak jsem na to přišel

 

4) Podle tebe jsem Honzo prý za rok najezdil 30.000 km jako profesionál. Jak to vzniklo? Ptali jste se mě kolik jsem najezdil. Já na to, že nemám magnet na tachometr. Trénuji podle hodin a těch jsem natrénoval 1 400. Do toho jsem započítal i jízdu ve sněhu a bahně, dále závody na 24 h a jiné kratší závody . Rázem si o sobě přečtu, že jsem majitel firmy, který nalítal jako profík 30.000 km.

Netrénoval jsem s kaviárem na vidličce u moře. Většinu jsem odtrénoval na válcích a pak do Lanžhotu a zpět silničním kole, které je starší než já.

 

 

Na našich samajama silnicích. Každý den jsem se strachoval střet s autem, chodcem nebo se srnkou. Z hodně šlamastyk jsem vykličkoval. Vzpomněl jsem si teď jak jsem ještě před léty s 25 kg pytlema běhával 20 minut na Jihlavské autobusové nádraží, protože jsem do Jihlavy dojížděl za prací autobusem. Zajímalo by mě, jestli si někdo z místních vzpomene. I to byly základy kondičky, které se počítají :)

Nebývá pravidlem, že ti nejtalentovanější sbírají medaile. Dost často jsou to dříči, kteří to prostě nevzdají. Věřil jsem, že o tom jsou Míle. Moc mě mrzí, že otec Mílí tohle na mě nevidí, daleko raději se bude strefovat, co by na mě mohlo být špatného.

pokračování 1000 miles 2015 očima Filipa Degla v dalším článku...