Tantauco Exploration Race – drsný a divoký závod na ostrově

Kdesi na ostrově Chiloé, o kterém pořádně nikdo ani neví kde je, se nachází soukromý národní park Tantauco a ten vlastní chilský prezident Sebastián Piñera. A v hloubi tohoto parku plného džungle se letos v březnu konal etapový závod v adventure racingu, kam jsem byl jako zástupce ČR se svým parťákem Jardou Krajníkem pozván.

Závodu jsem se účastnil loni jak fotograf a tak jsem trochu věděl, co čekat. Je to přesně v duchu názvu – exploration race. Tak trochu závod, a tak trochu průzkum. Většina parku je neprobádaná a taky nepřístupná.

Tak teď už víte, kde je Isla de Chiloe.

Tak teď už víte, kde je Isla de Chiloe, Když najdete město Puerto Montt, tak už jste skoro tam... jen dalších 6 hodin jízdy.

Národní park Tantauco z ptačí/vrtulníkové perspektivy.

Není divu, že většina ostrova je nepřístupná a neprobádaná.

Už úvodní 6hodinová cesta z letiště busem a trajektem, z toho poslední dvě hodiny už bus taktak, že nezapadl po různých bahnitých cestách a mostcích, naznačovala do jaké odlehlé džungle to jedeme. Žádné spojení, internet, signál, nic. Jediné spojení měli organizátoři s civilizací silnou vysílačkou.. a jinak vrtulník.

Přejížděli z jiného závodu (La Conquista del Maule) asi o 1000 km severněji. Přeprava naší bagáže s kolama po Chile by vydala na samostatnou knihu a tak se omezím na konstatování, že po skoro totální destrukci kola na prvním závodě, jsem druhou polovinu 135 km dlouhé MTB etapy běžel a v místních podmínkách bylo kolo neopravitelné. Na druhý závod jsme tak měli půjčené kolo kamaráda-organizátora závodu, ale organizátoři to úplně nedomysleli a taj tajiví drobnosti jako běžecké a cyklistické boty zůstaly „viset“ někde po cestě a tak jsem závod absolvoval s tím „co dům dal“. (Část věcí je v Chile ještě teď, kolo už je na cestě z Portugalska.)

Hned z kraje pořadatel všechny závodníky pořádně překvapil, protože okamžitě nás všechny odvezl přímo do parku Tantauco, kde není žádné spojení, takže to vypadalo jako by se po nás zem slehla. Ti, kteří si chtěli ještě dokoupit jídlo na závod, měli smůlu. Na cestu tak každý tým měl v povinné výbavě spacák, bivakovací vak, vysílačku a SPOT (on-line GPS tracking s globálním nouzovým vysíláním polohy bezpečnostním složkám v problému).

Tak jsme tu, uprostřed ničeho.

Tak jsme tu, uprostřed ničeho.

První den (60km bike, 25 km sea kayak, 8 km coasteering , 12 km jungle trek, 20 km jezerní kajak) sliboval na první pohled poměrně rychlý závod. Ne tak v místních podmínkách. Již 4. den souvislého deště způsobil, že kolo jsme jeli všichni o dost pomaleji v místních bahnitých cestách stylem nahoru dolů. Moře se nakonec i přes špatnou předpověď umoudřilo a námořnictvo vydalo povolení k plavbě. Od začátku se držíme na konci první skupiny, někde kolem 5. místa a postupně se posunujeme vpřed.

Depo.

A pádlovat.

A na kontroly na ostrovech.

Zadarmo to není.

V moře se najde zvířat.

Při změně na kajak jsme třetí, tam nás trochu stahují týmy za námi, kolem plují delfíni nebo jiný sviňuchy.

Na coasteeringu se opět posunujeme dopředu a dostáváme občas ochutnat místní džungle. Kluzká, neprostupná, mokrá a patrová. Pořád to ale pěkně odsýpá, 7 hodin za sebou a už to máme do cíle jen zhruba 30 km.

Trochu toho běhu v džungli.

Tyto fotky jsou sice z loňska, ale vypadalo to tam dost podobně.

Vyrážíme na trek do džungle – s Google mapkou a náčrtkem normální mapy. Po chvíli běhu předbíháme dva týmy před námi. Z cesty odbočují spousty falešných odboček, a je tak důležité správně vyhodnotit, která je ta pravá. Ne vždy se nám to napoprvé podaří, ale stopy naznačují, že nejsme sami, kdo to napoprvé netrefil. Při jedné další takové odbočce, si už říkáme, že se nebudeme vracet a že už to prorveme.

Trochu toho běhu v džungli.

Jak řekli, tak udělali, zkusili jsme to prorvat.

Je asi 5 hodin večer, na trati jsme něco přes 8 hodin a poprvé se pouštíme z cesty do pralesa. A taky naposled. Co se na počátku zdál jako hustý les, se postupně mění v prales. A to tak neprostupný, že některé části prostě projít nejdou, tak je musíme obejít. Pomalu se posunujeme pralesem, pokud vůbec. Cestujeme nejen horizontálně, ale také se seznamujeme s různými patry pralesa. Někdy se ocitáme i pět metrů nad zemi, zatímco pod námi je neproniknutelná vrstva zetlelých stromů, mechů, keřů a bůhví čeho. Někdo naopak zjistíme, že se prales nad námi zavřel. K další kontrole to je asi 7 km, rubeme to už dvě hodiny, teď už se určitě nebudeme vracet! Ale musíme to rubat rychle, ať tady nezatmíme! Čím dál tím víc ale propadáme beznaději, protože máme pocit, že se nikam neposunujeme. Jediné, co máme, je buzola a tak aspoň v tom našem snažení držíme směr. Nadáváme si, jak jsme ten závod zvrtali a přemýšlíme už více nad tím, jak se odtamtud dostaneme. Chybné rozhodnutí v závodě nás štve čím dál víc, nadáváme si do všeho možnýho, jak jsme to měli pěkně rozběhlý, ale jinak jsme klidní. Přestože nám to jde stejně rychle jak Zemanovi privatizace, tak máme vysílačku a SPOT, takže o nás ví.

Bordel.

Jenže prorvat to nějak nechce jít.

Už je to tady zase, bambus! Ten je ze všeho nejhorší, tím se totiž nedá projít vůbec. To vždycky chceme překročit jeden z nich zamotáme se do dalšího. Tak to zkusíme prostě prorazit. Jak se do bambusu vráží, tak se z něho odráží. Pak si vynadáme a jdeme to obejít.

Padá tma a to už propadáme beznaději, neděláme už žádný pokrok, nevidíme dva kroky. Nemáme ponětí kolik je toho nad námi ani pod námi. Stále vytrvale prší. Už bychom měli postupně klesat, ale před námi jsou nějaké prudké rýhy, které mapa nezachycuje. Občas zahlídneme nebe škvírou mezi bambusem nebo stromy, dál prší, přemýšlíme co dál a v mezičase ze sebe sundávám pijavice. Máme pokušení zavolat do vysílačky pro pomoc, protože máme pocit, že odsud se sami nedostaneme. Teď už netrefíme ani cestu zpátky. Neustále kontrolujeme buzolu, protože správný směr je to jediné co nás odsud dříve nebo později může dostat. Spíš později..

Je skoro 10 večer, prodíráme se dál, balancujeme na strouchnivělých kmenech a.. do prdele! Prošláp jsem si kotník. Tak teď už se odsud nepohneme nikam. Rozhodnutí je jasné, dle instrukcí na brífinku zavoláme vysílačkou a podle SPOTu nás najdou. Pokud se to zhorší, tak zmáčkneme na SPOTu SOS a to už pro nás rovnou přiletí. Dobelhali jsme se aspoň na trochu otevřené místo, přestává pršet a mluvím do vysílačky. Anglicky, španělsky, nic. Slyšíme veškerou komunikaci, ale vysílačka nevysílá. Mačkáme SOS na SPOTu a posloucháme vysílačku, co se bude dál dít, ať jsme v obraze. Přečkáme noc.. a neděje se nic. Komunikace ve vysílačkách jedou na plné obrátky, ale o nás ani slovo. Je nám jasné, že SPOT nefunguje, že nám nikdo nepomůže, nikdo pro nás nepřijde a musíme se odsud prorubat sami. Kotník jsem nějak rozchodil, když člověk musí, tak to jde.

Tak si trochu zafixuju kotník, nastavíme směr a rubeme. Hodinu, dvě, čtyři..

>Tohle nemá cenu!

> To teda nemá, tohle nikdy neprorubem. Dyť si ani nemůžeme být jistí, jak moc jsme uhnuli. Dyť skrz tento bordel můžeme stát kousek od jezera a neuvidíme to. Serem na to!

>Jo.

(Chvíle nechápavého ticha)

>…jenže, nám vlastně nic jinýho nezbývá, než to prostě prorubat k tomu jezeru.

>No jo, tak jdem do toho.

Tento rozhovor proběhl v různých obměnách několikrát. Vždycky jsme časem zjistili, že vlastně stůj co stůj se musíme dostat k jezeru. A jediné, co k tomu můžeme použít, je buzola. Organizátoři o nás neví vůbec nic, a i kdyby věděli, tak v tomhle napalmu je jakákoli záchrana neproveditelná. Ani na strom nevylezeme, abychom se podívali, kde to je. Stromy mají sice až nějakých 60m, ale nemají pořádně větve a i kdyby je měli, tak bych na něj nelezl, protože vůbec nevíme v jakým stavu ten strom je. Dost možná je dávno zetlelý a je v tom neprostupným pralese jen „zapíchnutý“, protože okolní hustý porost mu neumožňuje spadnout, není kam.

Postupně se dostavuje se hlad. Měli jsme jídlo asi tak na 10 hodin, už jsme na trati skoro třikrát déle. Vzhledem k tomu, že tam klidně můžeme ještě další den být, každé sousto pečlivě zvažujeme. Už asi 10 hodin si šetřím poslední jablko na horší časy.

Kolem poledne slyšíme nad sebou vrtulník. Slyšíme, ale nevidíme. Asi dvě hodiny tam krouží a pátrá po čtyřech týmech. Když ho za dvě hodiny, co ho slyšíme, zahlédneme jen jednou, potvrzujeme si, že jsme v tom opravdu sami. Další kolo našeho rozhovoru…

Jiná džungle.

Jak nás v tomhle může ten vrtulník asi vidět?

Trochu toho běhu v džungli.

Chvíli se prodíráme i tímto trochu prostupnějším lesíkem, doufám, že už jsme blízkom, už nám to trvalo jen dalších 7 hodin.

A tak to rubeme správným směrem, občas natrefíme na nějaký ztrácející se potok a zkusíme se ho držet – musí přece někam téct. Buď do jezera nebo do jiného potoka, který teče do jezera. Když ještě teče správným směrem… Snažíme držet potok na doslech, občas se ztratí pod nás, nebo spíš my vystoupáme po zetlelý hmotě opět několik metrů nad zem. Někdy zmizí do rýhy, jindy se propadneme za ním, časem to v korytu potůčku jde docela projít.

4 hodiny odpoledne, jsme venku už 32 hodin. Sláva, jezero! Jsme tu! Ty krávo, my jsme to zazdili!

Jezero.

Někdy byl břeh jezera poměrně jasnej.

Trochu toho běhu v džungli.

Ale našly se i takové pasáže.

Přesně tak. Měli bychom mít radost, že jsme zachráněni, že jsme se dostali z pralesa a nestrávili jsme tam další noc (s čímž už jsme se částečně i smířili a připravovali na takovou variantu), jenže tento pocit nám vydržel asi vteřinu. Okamžitě jsme se zase vrátili a „přepli“ do závodu a začali uvažovat závodně, jak jsme to zazdili.

Jsme u jezera, asi kilák od kontroly, dojdeme k ní po pobřeží, tam stojí bezradnej zapomenutej pořadatel – došla mu baterka ve vysílačce. My baterku máme, ale nefunguje nám vysílačka.

Panáček na kontrole.

A tak tam panáček stojí a čeká... na Godota. Co má taky dělat?

Sestavíme tak ze dvou jednu funkční, panáček volá na základnu, oznamuje naši přítomnost a způsobuje poprask. Nikdo nechápe, jak jsme se tam vyloupli. Vrtulník nás prý cestou z pátračky po jiných týmech naloží. Vrtulník odlítá a přijíždí člun, taky dobrý. Za půl hodiny jsme v cíli a tam vyprávíme svůj příběh. Jsme prostě tým, o kterým nikdo nic nevěděl, a tak jsme se prostě zachránili sami. Další 3 týmy se pohřešují z prvního dně a dalších 5 z druhého dne (celkově startovalo 15 týmů). No trochu se to pořadatelům vymklo z rukou.

Dáváme se do kupy, hlavně hodně jíme a další den startujeme, společně už jen s torzem startovního pole do závěrečné asi 4hodinové etapy. Tou je skorelauf, asi 25 km na kajaku na jezeře a nějaký to vystupování na břeh a prodírání se ke kontrolám.

Start.