Horská výzva - duben 2012

Sice tomu byly jen necelé tři dny, co jsem se vrátil z Chile (reportáž ve výrobě, comingsoon) a žaludeční potíže se stále vracely, tento závod prakticky doma jsem prostě nemohl vynechat. A podmínky na hřebeni slibovaly opravdu zajímavý závod.

Oproti loňsku se vyskytly dvě hlavní změny – závodilo se o měsíc dříve, tedy v polovině dubna, což v Jeseníkách znamená, že většina tratě je pod velkou vrstvou přemrzlého sněhu a firnu a na Pradědu jsou stále zhruba dva metru. Také jsem letos běžel ve dvojici s Vašíkem Králem (Zdeněk běžek ve dvojici s Ondrou). Na místě jsme se dozvěděli o další změně, a tou byla změna trasy, kdy jsme z Ovčárny se neškrábali na horní nádrž Dlouhých Strání, ale zhučeli to Divokým Dolem k dolní nádrži, a pak už po asfaltu do cíle.
 
Před startem jsme měli na všechno spoustu času, se všema jsme se pozdravili. Potkáváme tu trochu nečekaně spoustu známých tváří. Sem se přestěhovala polovina Beskyd… Takže na start jsem přiběhl asi 30 sekund před samotným startem, tentokrát ostrým na poprvé. Ještě na prvním asfaltovém kilometru si stačím narovnat čelovku, návleky ale už zůstanou v kapse. Zatáčíme do údolí Hučivé Desné a už jsem připraven. Zpočátku se drží poměrně pohromadě velká skupina, po chvíli začíná přemrzlý sníh a ze závodníků tak vzniká jeden dlouhý had a předbíhat se moc nedá. Jsme zavření někde možná kolem 15. až 20. místa, klušeme poměrně pomalu, ale zůstáváme klidní, tady se závod nevyhrává a ušetřené síly se ještě budou hodit.
 
Někde cestou na Trojmezí začíná sněžit a pole se trochu roztahuje. Až cestou z Keprníku se trochu rozbíháme a hned profrčíme kolem několika týmů. Pár z nich nás znovu předbíhá v kopečku k Šeráku a na začátku seběhu se přes ně nemůžeme dostat. To je dost škoda, protože technické seběhy - to je něco pro nás. Nakonec se cesta rozšiřuje a už to smažíme dolů, sníh se mění v mix, led, až nakonec zmizí úplně. Míjíme dost týmů, ale nemáme vůbec přehled, jak si stojíme.
„Viděls to?“ hulákám na Vaška. „Co?“ Dál už nemusím nic vysvětlovat, po sjezdovce se k nám připojuje vláček čelovek.  „Palonc, domácí, veď nás, kam máme běžet“ mě zdraví Honza Zemaník. A vida, tak teď už jasné, jak jsme na tom – na čele. Já vás tak rád vidím kluci. Hromadný svižný seběh na Ramzovou, rychle občerstvit, pozdravit Vendulku a pokračujeme dál. Na Ramzovou nám to trvalo asi o půl hodiny déle než loni…
 
Tři dvojice před námi (Pepr s Filipem z AdidasTerrex, Honza Zemaník s Michalem Peitzem a ještě jedna mě neznámá dvojice) se nám pomalu vzdalují a na nás se dotahuje známé duo Beskydského království Rosťa Filipec se Zbyňkem Cyprou. S nimi se pak postupně míjíme, podle toho jestli jdeme nahoru nebo dolů. Je to už poměrně klasická obrázek: Přichází stoupání a beskydští trekaři jdou před nás, přichází seběh a jako správní orienťáci jdeme přes ně. Tak se postupně střídáme až do stoupání na Keprník, kde jsem si opět prošlápl kotník. Ne v seběhu, ale ve stoupání, trochu hloupý. Na Trojmezí se opět dotahujeme na Beskydské panství.
 
Sněží, je trochu mlha a je potřeba dávat pozor, místo toho celou dobu přemýšlím nad kotníkem, co s ním, zvažuju i jestli na ČHS neskončit. Nakonec jsem zhodnotil, že se to nezhoršuje, že mi vlastně nic není, že to jen lenost mi našeptává takový nesmysly. Navíc na ČHS, to už jsem skoro v cíle, že? (to jsem si alespoň vštípil před startem). 
Odbočku na stanoviště na parkovišti na ČHS jsme nezachytili, takže to jdeme trochu oklikou, svými čelovkami tam děláme lampion a dotahuje nás další tým.
 
ČHS se mi ale nedaří se moc rozběhnout, a přidává se i mlha na Jezerníku, kde chvíli dál hledáme cestu (dle stop evidentně nejsme sami) a oba týmy jdou před nás. Cestou na Praděd se v protisměru potkáváme s týmy před námi i za námi. Beskydské království za to pěkně vzalo, propracovali se na špici a dávají nám nějakých 16 minut, to je hodně. 
 
Za nimi jsou ale v pravidelných rozestupech další týmy. Cestou z Pradědu se za to snažíme co nejvíc vzít a viditelně je stahujeme, kluci z Tilaku vypadají dle rozestupu, že jsou v krizi, tak rozhodnutí je jasné. Prosvištět kontrolou na Ovčárně, rvát to nahoru (je to přece poslední kopec) a v Divokým dole se uvidí…
 
Jak řekli, tak udělali, do Divokýho dolu jsme vběhli opravdu divoce. Ožívají vzpomínky na den před Silvestrem, kdy jsem tam při tréninku na sněžnicích vylovil zapadenýhostarýho chlapa se zlomenou stehenní kostí… To tentokrát nehrozí, tolik se neboříme, ale spíše kloužeme dolů.  Sice si na ten seběh věříme, ale nic to nemění na tom, jakej to je MASAKR. Pořád musíme mít oči na šťopkách nebo na čem, protože stačí chvilka nepozornosti a je oheň na střeše, hůlka pod vámi a vy v potoce. Po chvilce zběsilého seběhu předjíždíme Honzu Zemaníka s Michalem Peitzem. Tak tohle klaplo.
 
Méně už klaplo to, že kluci se nás chytli a na asfalt tak vybíhají asi 100 m za námi. A je to tady. To čemu jsem se chtěl vyhnout. Teď po sedmi a půl hodinách se tady budeme s někým nahánět, to zrovna. Ale přece nás nedoběhnou, tak to musíme rvát jak hovado! Jenže to si kluci řekli taky, jen si asi řekli, že to musí rvát jak dvě hovada. Když dvě, tak tři…
 
No prostě to pereme po asfaltu dolů, a sem tam se ohlížíme, co se děje s naším odstupem, jestli se zvětšuje nebo zmenšuje. Jenže on se právě pořád nechce ani zvětšit ani zmenšit, a pořád je všechno otevřené.  Takže to musíme rvát dál a nejlépe ještě víc. Přeju si ať, už je konec, jenže tuhle cestu znám příliš dobře, a vím že konec hned tak nebude. A tak se stalo, že se před námi zjevil Pepr s Filipem. Tak teď si zase přeju, ať to hned tak neskončí. Projeli jsme kolem nich a už jsme třetí, ale v patách máme místo jednoho týmu dva. Po 5 km asfaltu ještě poslední zvlněný kilák ke sjezdovce, kde už se není na co šetřit.
 
Jsme asi půl kiláku od cíle a v posledním zvlnění vidíme před sebou druhý tým a cílový hlasatel právě zpovídá čerstvě doběhnuvší tým Valašského Království. Ani jedny z nich už nedáme, i kluci za námi jsou v bezpečné vzdálenosti, takže je z toho 3. Místo. Nakonec dost těsné… na obě strany. Tak jsme se aspoň takhle pěkně sešli v cíli a můžeme jít dohromady na jídlo a na pivo.
 
 
Posledních 6 km jsme šli pod 25“, kdo by to po sedmi a půl hodinách byl řekl. Ostatně kdo by taky řekl, že takhle náročná a pomalá trať bude takhle vyrovnaná a na posledním asfaltu se toho tolik odehraje. Příští Horská výzva je v červnu v Krušných horách, kde ještě nebyla, tak uvidíme, co se bude dít tam.
 

 

Ajax loader