Obsah košíku
Žádné položky v košíku
EcomotionPro 2011
EcomotionPro 2011. Aneb jak jsme se vydali po stopách objevitele Brazílie a během skoro 6 dní a 700km na kole, kajaku, pěšky i na koni ji znovu objevili po svém.
Po extrémním závodě PatagoniaExpeditionRace mě oslovil brazilský tým SelvaKailash s nabídkou závodit s nimi na tomto slavném závodě světového poháru v adventureracingu (AR). Tři brazilci – Carlos (Caco), Rosangela (Rose), Marcelinho a já, toť tým SelvaKailash. Závod probíhal v provincii Bahía, tedy v místech, kde byla v roce 1500 Brazílie objevena. Na stylovost si organizátoři hodně potrpěli – capoiera, samba, acai, domorodci, zkrátka Brazílie jak vyšitá.
Zajímavostí bylo, že již v předvečer závodu se všichni závodníci nalodili na tři bárky, strávili noc na moři a zrána jsme vystartovali na kajacích na otevřeném moři a užili si tak pohled, když se pevnina objeví na obzoru. Po pár km pádlování celá flotila závodníků dorazila k pobřeží. Před 500 lety se Angel Cabral(objevitel Brazílie) rozhodl, že pokácí pár stromů, zabije pár indiánů a vyleze na nejbližší kopec. Indiáni už došli, sekyrky nemáme, ale plán máme víceméně stejný. Jen první disciplína nám moc nevyšla, dokončili jsme ji jedni z posledních a tak jsme se po ní vydali na stíhací jízdu podél pobřeží – nejprve na kole a později pěšky.
85kilometrový běh/trek nejprve po pobřeží a později v džungli, byl jedním z vrcholu závodu. V pražícím odpoledním Slunci to rveme po pláži a předbíháme jeden tým za druhým, až jsme na samotném čele závodu. Narozdíl od Brazilců bojuju s horkem a každých pár minut se chladím vodou z potoků tekoucích do oceánu. Po pár hodinách jsme se usadili ve skupince na čele závodu, míříme od pobřeží do džungle a přichází noc.
Navigace v džungli, to je něco pro mě. Skupinku jsme nechali jít, zpomalili a soustředili se,
abychom šli přesně. Vyplatilo se. Ze skupiny jsme zbyli jen my a tým se dvěma mistry světa, zbytek pobíhá někde zmateně v dáli za námi. Postupně začíná pršet a déšť se mění v průtrž mračen. Po půlnoci přesedáme na kolo a přichází bahenní peklo. Na kolech se po rozbahněných jílových cestách nedá vůbec jet a vlastně ani kolo tlačit. A to nás čeká přes 300km na kole. Kolo je možné povětšinou jen nést nebo nějak za sebou vláčet. Když se dá chvíli jet, tak se lámou řetězy, patky i přehazovačky jako na běžícím páse. Technický stav kola je tak rozhodujícím faktorem ovlivňující úspěch nebo neúspěch.
Dalších několik dní probíhá podle velmi podobného modelu – v noci prší a trávíme noc tlačením kol v bahně a lámáním všeho možného (jen
já jsem zlomil dvakrát patku, jednou přehazovačku, zlomený řetěz ani nepočítám) a výrazně ztrácíme, ve dne jdeme v džungli, paří Slunce a stahujeme čelo závodu. Brazilská džungle je nemilosrdná a dost se mi dostala pod kůži (doslova): V cíli jsme pobodaný vším možným. Ještě někde hluboko v sobě nacházím různé trny, ostny, bodáky a kdoví co všechno. Přitom v závodě díky adrenalinu a maskovacímu zbarvení jsem si této havěti vůbec nevšiml. Pořád jsme na tom byli lépe než PetriForsman, kterého na jednom treku kousl had. Naštěstí to nebyla žádná jedovatá potvora a Petrije v pořádku.
Zhruba v půli závodu (rozuměj třetí den) nás čekala lahůdka - 5 km na koni, pak vyšplhat kilometr na stolovou horu po fixním laně, slanit a na koni zpět. Byla by to nádhera… kdyby se můj minikůň nesplašil, nezačínalo se prudkým sjezdem po dlažebních kostkách, kdybych se botou vešel do třmenů se svou 48kou a neměl v tu dobu už dva dny na vnitřní straně stehna vlka do krve. Jinak prima disciplína. 
Na nejtěžší, 100km dlouhé cyklistické etapě jsme si vybrali slabší chvilku. Zvolili jsme postup, se kterým organizátor nepočítal a tak mapa v dané oblasti je hodně přibližná až náhodná a tak jsme se orientovali podle rad domorodců. Jedna hodina ráno, nevíme, kde jsme, zaboucháme na nějakou budku, vyleze domorodec, čtvrt hodiny něco kváká portugalsky, a my někam jedeme.Za dvě hodiny jsme na tomu úplně stejně – je tma a nevíme kde jsme. K tomu průtrž mračen a moje poslední zlomená přehazovačka. Teď už to vypadalo beznadějně. Hodina spánku a úprava kola na single-speed to řeší, A taky odšlapat na tom single-speedu těch zbývajících 80km do cíle etapy.. a pak ještě dalších 50…
Na posledních 35km treku víceméně po pobřeží už toho máme dost. Polovina týmu usíná a naplno se projevují záludnosti mezinárodního týmu. Probudit spící kolegy není jen tak. S Cacem (Carlosem) je to v pohodě, stačí zahulákat anglicky a probere se. Horší už to s Marcelinhem, na kterýho můžu hulákat anglicky či španělsky, můžu do něho drbata nic. Jediný způsob je tak probudit Caca, a ten na něho houkne portugalsky. Za to Rosa je pořád v pohodě. A trek je to krásnej. Jsme na cestě už pátý den, svítá nad oceánem a přichází příliv. Cestou rozmlátím tu a tam nějaký kokosový ořech nebo sním kakaovej bob pro osvěžení, paráda.
Naposled sednout na kolo, přesednout do lodi a dopádlovat až do oceánu. Po 50km pádlování, a 6tý den na nohách, jsme konečně na pobřeží, v cíli. Pocity v cíli jsou nepopsatelné, to ostatně u každého AR. U tohoto závodu, čím je to déle co je za mnou, tím více se mi vrací pocity z tratě a jsou pořád silnější. Proto vůbec nepochybuji, že se tam brzy vrátím. Facebook a Instagram
