Chile I. díl

Na konci března se mi naskytla příležitost se na pozvání chilským organizátorů zúčastnit závodů v oblasti Talca (centrální Chile). Propozice, slibovali hodně kopců, a abychom se aklimatizovali, tak jsme vyrazili do Chile o týden dříve, uhnízdili se v městečku Pucón pod sopkami Villarica, Lanín a Quatrupillán, abychom si trochu zvykli na místní podmínky a potrénovali v kopcích.

Ale pěkně popořadě. Začali jsme lehkou tahanicí v Praze na check-inu o nadváhu zavazadel, kdy personál začal na místě vymýšlet a následně rušit nejrůznější pravidla a podmínky. Nakonec jsme to ňějak uhráli a místo v Santiagu jsme přistáli v PuertoMontt, asi o 1200 km jižněji. Prostě nám Victor koupil letenky jinam. No, co už přehodili jsme plán a s mezizastávkou ve Villaricejsemdorazili do Pucónu.

Ubytování v noře (hostal Nora) nám poskytovalo výbornou základnu pro všechny tréninky a výlety. Nad Pucónem se tyčí skoro třítisícová sopka Villaríca, ze který se neustále více, či méně kouří a desítky agentur nabízí na ni organizovaný výstup. Nikoho tak nepřekvapí, že jsme se tam vydali také... bez agentury. Pucón by se dal srovnat s evropskými alpskými městy - klidné, tiché, všude kolem hory, řeky, jezero, spousta agentur nabízejících veškeré outdoorové vyžití, německá/švýcarská komunita a sopka jako bonus.

Tak tady ji máme, Villarica ze stanice lanovky.

Osedlali jsme kola, vyjeli k lanovce do nějakých 1400 m.n.m, tam jsme si dali depo a pokračovali trekově nahoru.

Naše provizorní depo.

A teď už nahoru.

V 1800 m.n.m kontrola u guardaparque (strážce parku) a dál nic. Strážce je neoblomný - musíme mít mačky, cepíny a hlavně tam musíme být nejpozději v 10 ráno (Pucón je cca ve 200 m.n.m), aby nás tam pustil. Něco jako kontrola výbavy v závodě a limit na kontrole.

Lehký výpočet říká, že bychomu museli vyjet kolem šesté až půl sedmé, abychom to stihli. Tak se obracíme s nepořízenou, ale na Villaricu to ještě určitě zkusíme, ale ne hned.

Tak jsme pěkně zakempili a udělali si minidepo u strážní vlajky.

Žádný Chile, CZECH ADVENTURETEAM!

Večer se jdeme proklusnout kolem Pucónu, ať to tam trochu poznáme. Mě stále zlobí žaludek ještě od minulého návratu z Patagonie, ale vypadá, že se to zlepšuje, musí.

Sopce necháváme čas a druhý den vyrážíme do NPHuerquehue (neptejte se, jak se to vyslovuje). Příjemná zvlněná cesta na kole do parku a pak nás čeká nádhernejtrek. Během asi 1000 metrů stoupání se les kolem nás dramaticky mění. Bambus (800 m.n.m) ustupuje a nejrůznzjěímu křoví (1000 m.n.m), to za chvíli nahrazují araukárie (1200 m.n.m), luční mezipásmo (1300 m.n.m) střídá zakrslý listnáče, něco jako listnatá kosodřevina (1500 m.n.m) a výš už neroste nic, jen trochu trávy, kameny a vítr.

Neprostupnejbambus.

Trochu normálního lesa.

"A Araukárie..."

Tady už nic neroste, akorát tráva a kamení.

"A tady taky ne..."

Jezera pod námi, Lenin nad námi (vulkán Lanín, cca 3700 m.n.m)...

No fakt nekecáme, jezero.

"A vlevo vzadu Lenin."

A co pak asi potká Jarda cestou zpět?

"No je tu, a stráží cestu zpět."

Večer po dojezdu si půjčujeme v agentuře mačky a cepín a další den je to jasné - Villaríca!

"Tak tohle už jsem kdysi šel, naposled předevčírem."

Ráno znovu do známého kopce, depo u lanovky, a vydupat to ke guardaparque. Jsme tam o půl desáté, se vším potřebným.. a taky se sto dalšími lidmi. Dneska bude krásné počasí a všechny agentury jedou naplno. Všichni jsou jsou vybaveni cepíny, mačkami a hlemami a vlečou s sebou podivný skafandr... Postupně se od nich všech odpoutáváme, nasazujeme mačky a postupujeme nahoru.

"Na druhej pokus jsme to dotáhli až na ledovec."

Cestou kolem nás vede podivné koryta, jakoby přerostlá bobová dráha. K výstupu se to moc nehodí, protože to uvnitř klouže víc než venku, a k sestupu asi taky ne - tady uklouznout, tak se jede až dolů. Po poledni tam jsme a užíváme si rozhledy kolem. Nahoře nás čeká díra do prdele, ze které se kouří, hlasitě hučí a když nepříjemně foukne, tak se člověk i trochu přidusí sírou.

"Na druhej pokus na vrcholu."

"A todle je ten kráter, díra jak..."

Nahoru se postupně trousí skupiny od agentur, když dorazí hlavní pole, vyrážíme na sestup. Před námi je jen jedna agentura, ale ještě štěstí, že tam je, protože nám osvětluje spoustu věcí. Na začátku toho podivného koryta se klienti navlíkají do skafandrů, dostávají krátké školení a jeden po druhém kloužou dolů. Je to taková asi kilometrová klouzačka.

"Tohle celý, kde je sníh a led, tam se jede dolů."

Evidentně to sjet jde, takže do toho jdeme taky, to si nemůžeme nechat ujít. Skafandry nemáme, ale co, jet po zadku zvládneme. Sestup si tak užíváme o to víc.

"Dyť to jede, tak jedem taky."

"To je radosti."

"To si nemůžu nechat ujít, loni ta klouzačka byla o dost menší a kratší, zase to ale vydržely kalhoty."

A dál už je to jasný - sestup, lanovka - depo, sjezd a Nora.

Čeká nás poslední den před přesunem a ten už podřizujeme závodu - na kole máme jen lehký výlet, jinak jej dáváme servisu, balíme, řešíme lístky a poslední drobnosti, abychom další del nasedli do autobusu a po osmi hodinách vystoupili v úplně jiném klimatickém pásmu.

"To už jsme se byli jen krátce projet."

"Už žádný vylomeniny."

Jsme pořád v Chile, ale mám pocit, jako bychom byli na jiném kontinentě. V Talce je šrumec, spousta lidí, prašno a vedro. Na závody se ale pořád těšíme. Facebook a Instagram

Tohle je první část z chilské reportáže, druhou (a následně třetí) část přineseme během pár (doslova) dní.