Adventure Race: Čína - WulongMountainQuest

V Čcheng-Čchungu vystupujeme z odbaveného prostoru a už nás vedou Čínští organizátoři k autobusu. Čeká nás 4hodinová cesta na závodu do města Wulong. Sotva vystoupíme z letištní haly, praští nás přes nos nesnesitelné, všudypřítomné a pro Čínu tak typické vedro.
 

Teploty běžně dosahují 35°C a kdo se s tím dokáže vyrovnat, bude mít velkou výhodu. Další den po všech povinných procedurách následuje slavnostní večeře, všichni jsou však opatrní a nikdo se moc nemá k jídlu. Mezi závodníky kolují historky o loňské (a předloňské) otravě z jídla na těchto závodech. Přesto se zde každoročně setkává kompletní světová špička.
 

Čekají nás poměrně pestré tratě – zítra prolog na hodinu, další tři dny pak zhruba na 9, 6 a 7 hodin. Kromě klasických disciplín jako je běh, MTB, či kajak nás čekají také některé „tradiční“ čínské disciplíny s odkazem na historii a spousta canyoning a cavingu. Závodíme v krasové oblasti, takže ohromných jeskynní a soutěsek je všude dost.
 

Chystáme se na prolog a už je to tady. Otrava! Ráno zvracím a jsem zralý spíš na kapačku než na závod. Pohled kolem sebe odhalí, že evidentně v tom nejsem sám. Se startovním výstřelem se ale všechno mění, zběsilé tempo působí, že adrenalin se mi rozlívá po těle, a když v rámci jedné tradiční disciplíny neseme holku z týmu na bambusových nosítkách,vůbec mě nenapadne, že by mi něco bylo.
 

V cíli je ale zase všechno špatně. Nemůžu nic jíst, pít mohu jen velmi opatrně a k tomu všudypřítomné vedro. Jak s tímhle budu závodit další den přes 9 hodin a pomáhat u toho týmu, to nevím. Nevím jak – prostě nějak. Po velkolepém startu a 10km koloběhu (dvě kola pro čtyřčelnný tým)´a cca půl kilometru plavání už ze sebe vyhazuju naprosto vše a od té doby jedu „na prázdno“. V kombinaci s vedrem přes 30°C to znamená, že na kole se mi dělají mžitky před očima, moc toho nevidím a několikrát jsem se málem skácel k zemi. Stačí chvilka nepozornosti a je oheň na střeše, já na zemi a kolo v pangejtu. Jedu ale dál. Ne tak někteří jiní závodníci. Některé kombinace nesnesitelného vedra a žaludečních potíží zmohla a etapu nedokončili. Já po dojezdu cca 35km MTB v kopcích se dávám do kupy, následuje úžasný canyoning se slaňováním, kde se všichni výrazně ochladíme vodou. Na závěrečných 20km kajaku se sice pečeme, ale zvládli jsme to a první etapu po skoro 10 hodinách dokončujeme na 10. místě. Po tom všem ještě dopingová kontrola… trvalo mi asi tři hodiny vyprodukovat potřebné množství což mi trvalo asi tři hodiny, vyprodukovat.
 

Nikdo pořádně z čeho se závodníci otrávili a tak riziko otravy obchází týmy jako riziko moru ve středověku. Nikdo neví kdo bude další. Bohužel nejsem jediný, kdo bojoval s otravou z našeho týmu. Sice jsem to nějak ubojoval, ale Stefanie a Laurela vyřazují po prvním dnu křeče v břiše. Od té doby bohužel závodíme jako neoficiální tým pouze ve dvojici a ve výsledcích tak budeme bez ohledu na výkon mít uvedeno DNF. To nás dost mrzí, protože první den i přes všechny obtíže jsme dopadli nad očekávání dobře. Ale i za této situace, otrávený a prázdný, bez možnosti na dobré umístění, budeme bojovat. Žaludek se mi do konce závodů nesrovnal, takže všechno jsem odjel „na prázdno“ (jen jsem pil nápoje, kde byla nějaké energie), a nakonec jsem si na to i trochu zvykl. Čínská krajina za ten boj stojí.A taky jejich tradiční disciplíny: Start třetí etapy zahajujeme disciplínou zvanou vegetable run.
 

Jeden z týmu vyrazí s ohromnou nůší na zádech. Doběhne někam pro meloun, vrátí se a předá svému štafetičovi nůši s celým obsahem. A ten doběhne pro obří cuketu. A tak dále. Poslední člen se už jen potácí a cestou sbírá přerostlou zeleninu vypadnuvší mu z nůše.
 

Ještě jsme si tu všimli jedné skutečnosti: Vůbec se nedá spolehnout na délky ani profil tratí. Číňani to dělali podle nějakých starých ruských map, navíc na poslední chvíli některé tratě kvůli dešťům/nedešťům měnili a už neopravili pokyny. Pravděpodobně to nebyl úmysl, ale výsledek je, že etapy jsou výrazně delší (tu a tam naopak kratší) a profil vůbec neodpovídá skutečnosti. K tomu čínští oficíři na občerstvovačkách víceméně neví jak je to daleko,jinak než čínsky neumí, ale vždy nám něco řeknou. Zkrátka spolehnout se dá jen sám na sebe.

Pavel Paloncy 2011

Facebook a Instagram

 

 

 

 

další články