Obsah košíku
Žádné položky v košíku
24h Lysá hora
Malenovice, sobota 28.1. 2012, 10 hodin ráno. Před obecním úřadem stojí na 300 divně oděných a obutých panáků, povětšinou vyzbrojených trekovými hůlkami, kterými šermují na všechny strany, a na povel pana starosty se celá tato masa vydá vpřed a posléze také vzhůru na Lysou horu. Všichni budou jak troubové kroužit na 10km okruhu s 750m převýšení (sporttester mi nahlásil nějakých 780,) mezi Hotelem Petr Bezruč a Lysou Horou. Při pomyšlení na tuto perspektivu, se mi vybaví článek Štěpána Skripnikao B7 a lidech z Beskyd.
Celé pole se dle předpokladů natahuje, v prvním kole se držím někde na konci první skupiny, která to dost nakopla, Jsou v ní všichni favoriti v kategorii jednotlivců, ale taky štafety, které se střídají a ti rvou jak hovada. Raději si volím svoje tempo, závod je ještě dlouhej. Za hodinu jsem nahoře, prvních 800 převýšení za mnou, tak to bychom měli. Počasí všem přeje, na Lysé je jasno a příjemný mráz a světe div se, nefouká. Pořád ale cítím, že to zpočátku není ono. I druhé kolo je stále takové zahřívací, seznamuju se z tratí, koukám, kde jsou prudké odbočky a postupně se dostávám do tempa. Od třetího kola je to lepší a lepší a začínam zvyšovat obrátky. Výsledek se brzy dostavil, při náběhu do pátého kola utíkám Honzovi a předbíhám Libora, paráda, pořád se mi běží dobře. Pátý kolo jsem bez znatelného většího úsilí běžel rychleji než to první, jen houšť.
Mám za sebou něco přes osm hodin (tedy třetinu závodu), přichází tma a je čas na první depo – trochu se převlíct, vzít čelovku, jídlo, pryč z depa a cestou natlačit bulku se šunkou. Nevím jestli mi nesedla ta bulka nebo co, ale 6. okruh je doslova krizovej. Nahoru se ploužím jak lemra, do kopce mě předbíhá Filip Šilar, ale nejsem schopnej se zachytit, dolů to aspoň trochu rozbíhám, ale pořád to není ono. Takhle to nejde, z toho se musím vyhrabat!
To se stalo jen částečně. Do kopce mi to moc nejde, takže v závěrečném stoupání z Malchoru na Lysou mě předbíhá celý vlak lidí, abych je pak v zápětí v seběhupředběhl. A tak to chodí několik kol. Jen lidi se mění, přibývají okruhy, výškové metry i únava. Tu a tam mě pozdraví a povzbudí nějaká postava ze tmy. Bohužel často moc nevím, kdo to byl, ale dík, potěší to.
8 kol za mnou, depo. Vyměnit návleky, jídlo, pryč odsud! Libor prý “právě odešel”. Podle propočtů mě čekají ještě min 4 kola,možná 4a půl. To je hezký, tak se zkusím do toho opřít a Libora stáhnout. V následujících třech kolech se však nic zásadního nestalo. Stíhačka se už bohužel nekoná, jdu pořád pomaleji a pomaleji, stehna přestávají spolupracovat a Libor se mi vzdaluje. Už to táhnu v podstatě na rukách – jak když špatně namažete na běžkách a klouže vám to. Jen nemám lyže, ale boty. pořád to mám ale rozběhnuto na 12, možná 12,5 okruhu. Při průběhu tu a tam kouknu na ztrátu, ta se celkově nezmenšuje, ale zvětšuje. V kategorii zatím bezpečně vedu a v posledních kolech náskok narůstá. V 11. kole se rozednívá, teplota klesá na -16 a při seběhu koukám kolem sobě a některá místa vypadají, jako bych v nich běžěl poprvé. Dyť ta budka tu přece nebyla, bych si všiml:) Hmm, byla, ale byla tma, a jak to vypadalo předtím, už jsem zapomněl, to bylo dávno.
Nohy fungují, čím dál míň, hlava ale pořád funguje parádně. Co má taky celých 24 hodin dělat… Postupně tak odhaduju, kolik jsem toho ještě schopen dát. Když kolem 5. ranní vyrážím do 11. kola a začíná mě brát stehno, začínám mít trochu obavy. Za dva týdny mě čeká PatagoniaExpeditionRace a nehodlám se tady oddělat. Co není v nohách, je v hlavě. A v nohách už toho opravdu moc není :) Ještě že mám ty kyselý rybičky, ty fungujou spolehlivě. V cíli 11. okruhu se potvrzuje to, co jsem celý okruh tušil a vlastně v to i doufal. Když nevyrazím do 12. okruhu, na výsledku to nic nezmění, mám dostatečný náskok na druhého v kategorii, a tak kolem čtvrt na osm nejsem jen v cíli okruhu, ale v cíli závodu a přesunuji se do depa.
Očekával jsem, že to bude masakr hlavně pro hlavu. Pořád běhat na okruhu jak křeček v kolečku, že mi z toho bude hrabat. Ale nestalo se, pořád bylo co dělat, měl jsem sebou pro případ nouze i MP3 přehrávač, ale ani na ten nedošlo. A taky jsem si doteď myslel, že mi nohy nefungují, ale co přišlo po tom, když se tělo přeplo do režimu “v cíli”, mě zase překvapilo. Až když člověk vypne, tak pozná jak je tělo úžasný, že se stále ještě vyburcuje k něčemu, na co už dávno nemá.
Když se Libor rozhodl tento závod uspořádat, muselo mu být jasné, že je dost možné, že tím Lysou nebeskydským na dobro zprotiví. Počasí mu ale přálo, a myslím, že se tak úplně nestalo. Možná příští rok, až bude mlha a vítr jako obvykle. Nicméně mě už tam do září nikdo nedostane:)
Výškový profil:
Pár čísel:
11 okruhů – 113 km, 8600m převýšení
Čas: 21 hodin, 26 minut
Výsledek: 1. místo ve věkové kategorii (5. celkově)
Úvaha o botech:
Poměrně otevřenou otázkou bylo, co obout na takový závod. Možností bylo více – od pohorek s mačkami až po lehké krosové boty s hřeby nebo bez, vybavené nesmeky. Byli i tací, kteří zvolili pohorky s mačkami, ale bylo jasné, že pokud chce člověk závodit, bude muset obout něco rychlejšího. Většina závodníků zvolila lehké nízké krosové boty s nesmeky, někdo volil hřebáky. Já jsem vsadil na orienťáckou kotníkovou botu s hřeby která mi v sebězích poskytovala drobnou výhodu, cestou se určité úseky měnily v oraniště, vyjeté stopy a různé nerovnosti a nemusel jsem tolik řešit kam stoupnu. Ve stoupání přece jen trochu omezovala pohyb-dopředu dozadu a tím i možnost stoupání do kopce.
Zajímalo by mě jak se svojí volbou byli spokojeni ostatní.
