Ajax loader

1000miles adventure - pocity závodníka / výletníka

1000miles adventure znamená ujet 1600km, nastoupat 37000výškových metrů, zažít veliký nekomfort i dobrodružství.

 

Proč jsem se rozhodl že bych tohle měl jet? Miluji dlouhé ultra-výlety na kole, toulání se krajinou, poznávání cizích míst. Věnuji se tomu už nějakou dekádu let (s přestávkami). Závod vypadal jako vypsaný pro mě a partu podobně postižených. Déle než rok jsem sledoval jestli dojde k jeho uskutečnění. A ani jsem opravdu nedoufal.

 

Jsem na trase, čtu terén jako vodák čte řeku a po očku co chvilku kontroluju svoji šipku v navigaci. Odboček jsou po cestě mraky. Záludné jsou ty, které se rovnoběžně rozbíhají a zejména když jedna sjezduje a druhá stoupá. Rozlišením map i pomalostí navigace až po desítce metrů zjistím, že jedu špatně.

Jedu vnitřně uvolněně, i když na těle se napíná každý sval. Moc do toho nešlapu aby to nebolelo. Snažím se myslet na poučku Honzy Kopky z knih „Hlavně jet frekvenčně, méně silově. A nezávodit.“ Většina závodního pole mi v prvním prudkém stoupání zmizela. Pohání mě zvědavost. Co bude za dalším kopcem? Koho potkám, co se stane…


I tak se v pozdějších dnech výkonům na hranici maxima několikrát denně nevyhnu. Důvodem jsou strmá, pomalá tlačení nebo přenášení divokých terénů.

 

Jedu bez uvažování, nic neřešit. Jsem tady, protože kde jinde bych teď byl radši? Jsem tady rád protože takováto možnost je první a pravděpodobně jediná. Víckrát už to nepojedu. A když už jsem tady, nemá smysl uvažovat nad jinými možnostmi... Trasu musí projet každý naprosto stejně. Kdo ne, je diskvalifikovaný. Taky si myslím, že to hodně lidí vzdá, že nemůžou být připraveni. Mám svoji roky prověřenou výbavu, vím co je ve které kapse i jak všechno správně použít, postupy, návyky, metody. Věřím, že to dokážu, moje maximum je 1200km takže je jen otázka za jak dlouho zvládnu těchto 1600km. Plán je 14 dní. Jedinou novinkou ve výbavě je tak pro mě navigace, kterou používám poprvé.

 

Tento rok nemám natrénováno vůbec nic, nebyl čas. A předešlé dva roky jsem sice najel alespoň 3000km, jenže to nebyl soustavný trénink. Hodně sportu vzalo pádlování na dračí lodi, kterému se několikátým rokem věnuju.

Taktika je jasná, jedu na jistotu konstantním výkonem. Nezávodím, spíš se snažím zjistit jak na tom jsem. Přece v minulosti jsem ujel podobné vzdálenosti!

 

Časem se ukáže, takové srovnání jako nesrovnatelné. Minulost je minulostí, důležité je teď. Nicméně vím, že
1) dokážu výletně ujel 1200km

2) s průměrem 100km na den

3) s výškovým převýšením na kilometr přibližně polovičním

4) ujedu to po silnicích a polních, lesních cestách - z 98 % prostupných

5) denní čas strávený v sedle od 8 do10 hodin maximálně

 

Pro srovnání 1000miles (zkratka 1TM) se jede ve dvakrát pomalejším terénu a prostupnost je tak 65 %. Můj denní průměr během 1TM se nakonec ukáže být 145km. I moje vyladěná výbava se ukáže být málo extrémní - z brašen a nosičů v cíli nic použitelného nezůstane. Věřím ale tomu, že jinou „dostatečnou“ výbavu bych stejně dotlačil k jejím limitům použitelnosti. S kolem je to podobné. Jen málokdo po dojetí 1TM svoje kolo nevyhodil nebo nedělal generálku.

 

1000miles je závod, který se vyhrává hlavou. Myslí se tím samozřejmě odhodlání, disciplinovanost a efektivita všeho během tak dlouhého podniku. To co mám ale nyní na mysli je skutečnost, že nemůžu přijít do obchodu a říct: „Prosil bych výbavu na 1TM“ Musíte si spoustu věcí promyslet, vynalézt a ozkoušet.

Jistě, důvtipný prodejce něco navrhne, ale jet takový závod, mít ty zkušenosti a vědět co je potřeba, to je nepřekonatelný rozdíl. Důležitá je pak vynalézavost a schopnost každého tyto zkušenosti přetvořit ve funkční vybavení vyhovující stylu a zvyklostem.

Za další, nemůžu přijít za trenérem a říct mu: „Vytrénujte mě na 1TM“ Jak chcete trénovat 16hodin čistého času jízdy denně? Ještě k tomu deset dní po sobě? Trenér může dát nějaký základ a vytrvalostní průpravu, to je tak vše. Na takovou zátěž stejně tělo nebude připraveno.

 

Hned první půlden 1000miles jsem si sáhl na dno podchlazení. Ze začátku pršelo jen lehce, chtěl jsem si uchovat teplé oblečení na „nejhůř“, protože jsem očekával, že nebude jen tak kde si usušit a hlavně přečkávat v civilizaci by bylo proti mojí zásadě.


Další faktory? Nestihl jsem se před startem najíst, na který jsem přijel po 3,5 hodinách šlapání těsně. Dále jsem očekával, že budou příležitosti zastavit a vyřešit potřebné – jídlo, oblečení, cokoliv. Hned na úvod jsem zůstal překvapený jak se závodí. Chvíli jedu s nějakým Přemkem (Author), má starého Authora bez SPDček a já se divím jak můžou být někteří na tuhle akci nepřipraveni. Ten kluk jede v pohorkách nebo co to je? A má je omotané „izolepou“ ke šlapátkům?!?


Déšť houstl jak jsme stoupali do vyšší nadmořské výšky a teploměr ukázal 5° C. Do toho vítr. Z kopce ani nemluvím. Uvažuju, „když na mokré obléknu svoje poslední suché věci, v čem pak budu spát, kde to usuším, jak se zmoklý zahřeju?“ Kdybych zastavil, ostatní mi ujedou a pak bych byl sám úplně podchlazený. Jediným řešením v tuto chvíli je nepřestávat se zahřívat pohybem. Ale i to je dost problém, když jsem naposledy jedl už před dobrými 5-6 hodinami. Držím se Robina, který je sice taky zmrzlý, ale oproti mě mu jde mluvení. Děláme krátkou pauzu na přioblečení, ze které se skoro nerozjedu. „Nejhůř“ už jsem patrně prošvihl. Dojíždí nás Zdeněk (Canyon) a další. Při jízdě z kopce hodně brzdím, abych mohl silově šlapat. Robin mě uklidňuje, že tady na východě Slovenska se v hospodách jídlo zásadně nevaří (proč taky) a nalévá se jen kořalka. Proto se přece chodí do hospody.

Představuju si jak u nejbližšího obydlí klepu na dveře a prosím o kýbl horké vody za cokoliv, nebo nejlépe necky. Protože si nedovedu představit co se sebou jiného udělat. Míjíme maličký seník, spíš krmelec s boudičkou a pak druhý. Pokukujeme po něm, ale zůstat tady by mě znamenalo do 10 minut zmrznout. Ostatním se zdá, že toho ujeli dnes málo. Mně ne.
Kluci jsou motor, který mě dostane dolů z kopců. Hospoda nejen že vaří čaj, ale i jídlo. 3x hurá! Podnik je natřísknutý, není kam sednout, těsně před vyjedením a podobá se spíš útulku plnému zmoklých bezdomovců v cyklohadrech, klimatem zase skleníku dobře zalévaných výpěstků. Hospodský má k ruce dva další pomocníky, přesto se může přetrhnout. S jídlem se na nás nakonec ještě dostane. Dva čaje, jeden obří guláš a stejně drkotám jakbych nic neměl. Naštěstí Přemek (Spešl), který vypadá jako betální pohodář domluví nocleh v sokolovně přes ulici. A k tomu za babku! Dokonce nám tam paní zatopí, takže usušíme věci! Jeden z prvních vysleduju sprchu, a tam trávím pod horkou vodou dlouhé minuty. Konečně rozmražen. Kůže mně brní a říkám si, že se zítra probudím s teplotami. A taky že jo. Jinak se ale cítím překvapivě použitelně. Zajímavá to kryoterapie!? (Takhle topím snad až do Jeseníku.) Sokolovna utvoří silný moment závodu. Sblížení vzniklou situací, pomáhání si, poznávání se navzájem, opravování a sušení věcí. Radek má ulomený nosič, Jana nemá olej, já nemám dlouhé brzdové lanko.. Honza a někteří další poslouchají déšť, že by vyrazili ještě na noc. Já ani za milion prasat! Jiní se jdou poznávat do hospody. Ještě dodám, že tu noc se nás v sokolovně sešlo okolo čtyřiceti a i v tom počtu jsme skoro všechno na nit mokré dokonale usušili. Zázraky se dějí. Restart!

 

Druhý den je opět ve znamení závodění. V sokolovně se vstává na moje poměry extrémně brzy. Venku neprší. Kdekdo se otřepal a teď se snaží nezůstat pozadu, dohnat ztrátu ze včerejška. I já se tím nechávám strhnout, vypravuji se podstatně dříve, cestou předjíždím několik dobrodruhů a s většinou ze sokolovny se už po zbytek závodu nesetkám.

 

Včerejšek ale zanechal následky.  Mám částečně z prochlazení, částečně ze strnulé cyklistické pozice, zablokovaný sval levé lopatky pod trapézovým svalem. U mě obvyklý problém, ale tady v tom všem a s tím co mě ještě čeká…:-( Při některých pohybech levé ruky, při otáčení hlavy.. to bolí, pálí jakoby mi ten sval někdo rval.

 

Dopoledne proběhne Zemplínské bahno, pro některé probíhalo už v noci. Míjím Jirku (Pells), který má ulomený nosič. Potkávám Vaculíkovic bráchy (Trek Sawyer a ?), kteří ulomili sedlovku i s nosičem a byli někde kupovat novou. Různě se tak zapraseni od bláta předtláčíme, přednášíme nebo i předjíždíme. Poté praskne i můj nosič na pravé straně. Nacpu do něj rezavý hřebík z černé skládky a vzpomenu si přitom na hraní počítačových adventur. Spoj je sice „elastický“ ale nepustí do většího rozkmitu, takže snad se druhá strana neužižlá. Vystoupám krpál, kde mě překvapí mediální štáb kousek před chatou Hrešná. Nečekal jsem, že někoho z organizátorů potkám tak brzy a už vůbec jsem neočekával zázemí. Zde také podruhé potkávám Přemka (Author), který jel celou noc. Kupuji předposlední špalky na krámě, promlouvám s lidmi z 1TM, dávám nudle a rozmazlen pokračuju dál. Později ten večer mě Přemek dojede. Vyšlápneme sjezdovku a dáváme si s moji premiérovou jízdu po tmě. Končím ve 22 či 23h, Přemek pokračuje dál, jezdí běžně v noci.


Jsem rád v krajině až do soumraku, mám z toho pocit, že jsem víc její součástí. Umožní mi to vnímat ten koloběh. Vychutnávám si její jinou tvář, tu kterou spousta lidí nezná, protože tuto část života výhradně tráví už uvnitř svých obydlí. Tma mi nevadí, pohybovat se venku ve tmě jsem zvyklý z dětství. Svět vypadá jinak, je to jeho druhá polovina, tak proč jí nevěnovat přinejmenším část pozornosti jako té první? Zvuky se změní, vzduch, teplota, neorientuji se už výhradně zrakem. Ne, nejsem noční tvor, v noci běžně rád spím, 8 hodin spánku je pro mě málo. Proto jsem ani neplánoval jezdit v noci. Přesto je jasné, že si nějakou tu noční etapu dopřeju.

 

Třetí den se začala projevovat svalová únava a začalo bolet levé koleno. Zdraví se zhoršuje.

S bolestí jsem nikdy nebyl kamarád. Nedokážu vydržet maximální bolest při rychlých závodech déle než 5 minut. Takovou tu uondanost z dlouhého výkonu snáším lépe.

Spal jsem na nějakém tábořišti. Ráno je hezké, suším věci, dávám si na čas. S kamarádem Petrem jsme naše ultra-výlety jezdili vždy s hlavními zásadami 1) všude se dostat vlastní silou, 2) poradit si bez civilizace, 3) najít nocleh co nejdál od lidí - nejlépe s výhledem i kdyby to znamenalo tlačení do tmy ;-). Jen v roce 2006 jsme 2x přenocovali v penzionu. Bylo tehdy deštivo, mizerné počasí, všechno mokré. Na 1000miles je v porovnání s tímto rokem 3x horší počasí. Doteď nechápu proč to spousta lidí nevzdala, dost mě tím překvapili. Asi jsem je podcenil ve smyslu, že nebudou takoví dobrodruzi. Pakuju, nabírám nějaké rezavé hřebíky (je mi jasné, že se budou hodit) a vyrážím. Hned za pár metrů ale zastavuju u Tesca, kde už několik hladových tisícmílařů dělá tržbu.

 

Počasí je lepší a lepší, ale cesty stále podmáčené týdny silných dešťů. Každou chvíli stojí v cestě jezero. To se musí pomalu projet, nebo zeširoka objet vysokou travou či lesem přes kořeny, když to jinak nejde. Zkrátka nedalo se postupovat souvisle. Nekončící brždění a rozjíždění, nasedání a sesedání. Tahle zničující překážka byla pak hodně i v Čechách.

 

Během dne jsem se snažil shánět nový nosič. Bál jsem se, že až se tenhle rozloučí úplně, vezme s sebou i výplet. Jinak nebyl moc čas se někde zdržovat. Několikrát během dne předjíždím Lukáše a Filipa (Ghost, Pells) a oni zase mě. Chvílemi jsme se tomu už smáli jak jsme se pořád potkávali. Obdivoval jsem Lukášův duralový nosič vlastní výroby. Odpolední úsek jsem se snažil kluky uviset, což se prostě nedalo.

 

Během dne se také přidala komplikace, že mi přestalo chutnat moje jídlo. Chtělo to změnu. Až do západu slunce jsem pak jel sám. Večer mě můj stav vyděsil, všechno mě na dotek bolelo jakoby mě někdo zmlátil. Čímž se moje bolest zredukovala na jednu = celý člověk. Tricepsy křečovitě zkrácené – nedosáhl jsem si na zátylek, břišní svaly, prsa – od tlačení, latissimy od tahání, krk zezadu i zepředu, boky, předloktí na dotek bolely. A stále jsem hořel. Tu noc jsem podruhé přespal v civilizaci, říkal jsem si: „Musím se dát dohromady, nebo je to konec definitivní.

 

Čtvrtý den vstávám velmi časně. Civilizace je potvora v tom, že se člověk sám musí donutit znovu vyrazit do té nepohody. Zjišťuji škody. Celý člověk už mě vysloveně nebolí. Levé koleno se nezlepšilo, takže jsem ho raději šetřil. Načež se přidalo pravé koleno a později obě achilovky. V tuto chvíli jsem začal praktikovat přežívací jízdu pod své optimální možnosti, protože do kolen se nedalo silově šlapat. A i kdybych se zatnul, vydržel, jak bych fungoval následující den?  Kvůli achilovkám zase nešlo dlouho tlačit. Ani nevím jak jsem se pohyboval.


Někdy před polednem potkávám Pavla (Superior), který mi popsal jak jel na 3. pozici dnem i nocí dokud nerozlámal zadní kolo. 24h pak čekal až otevřou servis v Mikuláši. Aspoň si prý odpočal. Při pohledu na něj jsem si říkal, že teda odpočatě moc nevypadá. Co jsem absolutně nechápal, jak může jet tak nalehko. Pavel mi popisoval co mu na kole zlobí a co mu je a není. Já také tak. Různě se pak s Pavlem potkáváme podle toho kdo kdy dělá pauzu nebo má technické potíže.

 

Začíná opět hustý déšť, který významně živí bahno. Já jsem už den a půl vezl něčí pončo, které leželo ve sjezdu, a tak jsem ho s vděkem použil. Našel jsem také pumpičku, abych ji vzápětí ztratil. Tento den byl z větší části nesjízdný. Vrstva bahna a koleje eroze třeba neumožňovaly vůbec sjezd. Chtěl jsem z legrace do večerního hlášení napsat, že v tomto závodě jde patrně o výcvik elitní bahenní jednotky SWAMP. Ale večer je toho tak akorát a hlava bez inspirace. Když jsem se v tomhle nelehkém terénu potřeboval nadlehčit přes překážky, dalo se jen s obtížemi postavit do pedálů. Nakonec mě od toho většinou odradila vystřelující bolest. K tomu se pořád ještě přidával sval u lopatky, takže jsem musel vypadat jako chameleón, který se chystá k nějakému pohybu, pak ale ucukne aby to vzápětí zkusil znovu.

 

Za soumraku, když jsem minul ceduli park Velká Fatra, vzpomněl jsem si, že se tady nedoporučuje jízda v noci nebo nocleh.. už nevím. Otočil jsem se a jel pár set metrů hledat mítinku, která se mi zdála pro nocleh příhodná. Ještě jsem ani neměl rozbaleno, když slyším pohvizdování. To přijel Vítek (full?). Byl velmi přátelský a očividně také rád, že na někoho narazil. Jel delší dobu sám, jeho přítelkyně zůstala přibližně den za ním. Zeptal se jestli se může přidat a já pochopitelně souhlasil. Konečně zase nějaké vyprávění, zážitky, to co se mi na 1000miles líbí.

Tuto noc jsem poprvé umístil jídlo dál od ležení, výstrahy jsem nebral na lehkou váhu. Dosud jsem až lehkomyslně medvěda neřešil. Jsem prostě zvyklý spát nadivoko a nikdy se nic nestalo. Navíc medvědovi musím strašně smrdět. Někde jsem četl teorii, že lidský druh přežil a nebyl sežrán divou zvěří také zásluhou toho, že nejpronikavěji smrdí, a to ze všech známých savců. Něco na tom pravdy bude, Ale tady jsme u národního parku a nějaké zvíře by tu mohlo kvůli našemu jídlu šmejdit. Vítek mi vyprávěl o světlici, kterou na medvěda měl, ale zrovna dnes ji ztratil. Také jak se první noc s Míšou uchýlili v jednom z těch maličkých seníků… Tábořili jsme hned u cesty, třeba se k nám tuto noc ještě nějaký závodník přidá.

 

Pátý den. Nepřidal se nikdo. Ráno jdu sušit spacák, rozepnu ho a přehodím přes dvoumetrové stromky do svahu. Záměrně vybírám noclehy tak, aby mi ranní slunce co nejdříve vysušilo věci. Za malý moment se mi z toho co jsem udělal skoro podlomí kolena. Já totiž ve spacáku spávám s doklady, penězi… všechno pěkně v jednom balíčku. Ale dnes ráno jsem na to jaksi zapomněl. Spacák celý rozepnutý, mrštěný do výšky na stromy.. jaké jsou asi šance? Bez prostředků a bez dokladů stovky kilometrů od domova v lese.. Přesto šátrám, jestli v nějakém záhybu náhodou doklady nezůstaly. Mám pocit, že nic až pak sláva - v nohách, kde se zipy úplně nerozpojily, zůstalo všechno zachycené. No, štěstí si dneska sedlo na vola. Vyrážím zrovna když se Vítek probouzí. Po osmé ráno potkávám Pavla, který tuto noc přišel o tretry a později mi celou historku popíše včetně toho jak získal „nové“.

 

Zdravotní stav kolen je bídný, už se do pedálů opravdu nepostavím. Vyloučené. Takže jsem zůstal přikován k sedlu. Příšerná muka a asi největší nápor na vůli. Bez možnosti se nadlehčit a ulevit tak sedacím partiím, změnit polohu, nebo uvolnit záda. Doktor by se mě nejspíš zeptal jestli plánuju ještě někdy chodit a zakázal by mi pokračovat. Já s ním souhlasím, ale dokud je tady ještě nějaká šance a trochu to jde, budu pokračovat. Kolena kupodivu dovolovala chůzi, takže jsem technické, balanční pasáže prostě tlačil. Přitom jsem to nemohl dělat pořád, neboť bylo žádoucí, abych se v pustině zbytečně necoural a maximum času jel. S každým šlápnutím řeším abych to nevzdal. A těch šlápnutí je hodně. Brzy mě nesnesitelně rozbolely sedací partie.

 

Absolvovali jsme každý sám, zároveň pohybující se třeba pár km od sebe, tou směšnou vzdáleností, několikahodinovou bahenní lázeň. Ve druhé polovině začala být trasa konečně pevná, skalnatá a zábavná. Začalo se tady vyskytovat hodně pěších. Na vycházce i celé rodinky. Přikázal jsem si „Tady ty skály celý vyjedeš!“ A tak jsem v sedě šudlal a šudlal. Turisté v obou směrech si museli říkat „Co to tady dneska jezdí za magory naložené brašnami??..“ Tahle část byla opravdu pěkná a zábavná, takže se mi zaryla do paměti. Nahoře jsem se pochválil, sjezd byl za odměnu. Pak už jen následoval výjezd zelené vrstevnicové cesty, místy hezké, panoramatické výhledy. Míjel jsem tam skupinku s Davidem (Merida?), opravující čísi další ulomený nosič. Někdy odpoledne jsem se z nenadání vyskytl v oficiálním kontrolním bodě č.1. „Cépéčko1“ byl vlastně tábor několika stanů. Z toho jeden velkokapacitní, ohniště a zásobník s vodou. Organizátoři vše postavili na vysekaném pahrbku kopce – Hričovské podhradie. Nebyla to ani louka jako spíše strniště, vysekaný plevel a nějaké křoviny. Jestli odtud byl vidět hrad, toho jsem si nevšiml. Snažil jsem se přežívat a řešil jsem veliký trn, který se mi ze strniště zapíchl z boku do bosého chodidla. V cépéčku jsem čekal několik hodin jestli nedojede někdo koho znám. Větší část toho času jsem užitečně vyplnil kontrolou kola a snahou o opravu nosiče, který byl ulomený už na obou stranách.

Naštěstí jak jsem předminulý nocleh prozřetelně pořídil rezavé hřebíky, ty tam úspěšně sloužily až doteď. Nyní, protože to vypadalo, že nikdy žádný pořádný nosič neseženu, jsem se snažil nosič trvale vylepšit zohýbanými špajchnami.


Během té doby co jsem v CP1 trávil, dorazilo více závodníků. Některé jsem ještě neznal, mezi nimi David. Pavel v CP1 jen přibrzdil a už byl pryč. Později mě překvapil příjezdem Vítek Takže jen my dva jsme pak vyrazili směr Kasárna, která jsem „znal“ z cesty na start. Plán byl: dorazit na Kasárna, tam se najíst a vyhledat nocleh na nějakém tábořišti. Za Bytčou nás dojel Rasťo (Cube). Takto jsme všichni tři stoupali tmou a já za každým kopcem, za každou zatáčkou užuž čekal náš cíl. Nakonec jsme Kasáren dosáhli až někdy po 22h. Ti co dorazili před námi byli ubytovaní v hotelových pokojích, Rasťo se ještě vmáčknul myslím k Davidovi. Hostinský nám po jídle na otázku „Kde se tady dá tábořit?“ nabídl terasu a my nadšeně souhlasili. Veselý kolektiv obývající terasu ale hostinského přemluvil ať nám dá pimpongárnu a my s Vítkem jsme bohužel přijali. Nějak mě nenapadlo, že by mohl dorazit ještě někdo po nás a jak by to pak vypadalo.

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování, část 2. 

 

Šestý den – nevyspalý, nalomený a bez snídaně = velmi nevrlý cyklista. 

Kolem půlnoci nás z hrobního spánku vytrhly rychlé pohyby a tělnatý zápach stáda oposumů, obojí doprovázené hektickým kvílením snad tisíce zipů. Noční skupina nás právě dostihla a hostinský je ubytoval. Kde jinde než ve stejné sklepní místnosti zvané pimpongárna. Smradu jak v cařihradu, někdo z tisícmílařů je nemocný a pokašlává. Na zemi není místo, někdo spí za rohem na stole, někdo na chodbě. Rozmrzele vstanu, otevřu sklepní okénka a v duchu se liskám. Není nad to spát venku.. 

 

Mizím v šeru nad ránem. Davida snad ani nezahlédnu, Rasťo vyráží chvíli přede mnou. Zrovna se rozednívá. Potvory bacily přeskočily. Nějak mě škrábe mě v krku a jsem nevyspalý, právě míjím Pavla  Chuchmu (Pells? Merida?), kterého znám ze Žiliny. Neviděli jsme se od startu jenže já vůbec nemám svůj den, zrovna srdečně ho nepřivítám. Dělá se hezké počasí, ale to já nevidím.

 

S každým dalším kilometrem se stává terén pro kolo nesjízdnějším, aby toho nebylo málo. Na několik hodin se ocitám v „pěší zóně“ Makyty bez možnosti doplnit zásoby čehokoliv. Hmm, snídani jsem nějak nezvládl pořešit. Samotná pěší turistika by tady byla sportovním výkonem, natož s kolem v náručí. Natož bez snídaně, natož nevyspaný a nakřápnutý. Jisté místo jsem bez nadsázky přirovnal ke šplhání na žebřík s bicyklem v rukách. 

Pak už konečně vysvobození. Hospoda, kde točili Kofolu a po ní zase dlouho.. dlouho sucho. Dnes bylo už opravdu teplo. Myslel jsem na nešťastníky, kteří nevozí tolik pití.

 

O pár hodin později, hned jak se ukázala první pěkná, dřevěná restaurace, zastavuji a dávám regulérní žrací pauzu. Říkám si „I kdyby to mělo být na hodinu.“ Číšníkovi kladu na srdce, že chci opravdu hodně tvarohu na ty ovocné knedlíky a klidně si za to připlatím.

 

Pravděpodobně ve Vizovicích se rozhoduju pro nový ocelový nosič. Mám za to, že mě při koupi prvního nosiče doběhli, je to spíš nějaká slitina. Z nosiče mám radost, je to opravdu těžká ocel, servisman je perfektní. Poradí mi pár tipů, doplním u něho zásoby materiálu a vyrážím. Možná se mýlím, ale tady někde následovala šíleně zvlněná silnice, takové stojky že auta jezdila na 1. rychlostní stupeň. Pak po delších, nudných, asfaltových úsecích následuje první echt zábavná a především konečně jezdivá, terénní trasa značená jako Drásal. Někde okolo toho u osamělé chaty žádám o trochu vody a pán jako z pohádky mi rovnou nabízí štamprdli, já že ne, tak jsem dostal domácí šťávičku. To byl elixír!

 

Večerní nocleh je nejhezčí, s červánky, zapadajícím sluncem a cítím se bezvadně. Nedokážu si vysvětlit jak člověk ujede tolik kilometrů a co ho k tomu vede. Ale tady to je moment, kdy je to všechno správně. A možná ten důvod. Krom toho zpětně zjišťuju, že dnes mě nic nebolí. Dlouze telefonuju domů, dobře se nadlábnu, z Trojáku si vezu krabici Pizzy + smažený sýr a usnu spánkem zaslouženým. 

 

Den sedmý: Cesta do Jeseníků,  noční etapa.

Ráno okolo mě projíždí Pavel Chuchma. Dobalím a jedu ho stíhat. Část jedeme s Pavlem pohromadě. Pak si peru, takže se zase rozdělujeme. Dopoledne je víceméně rutinní šlapání rovinek. Krajina mě uchvátí až před Budišovem nad Budišovkou. Z tohoto místa je cítit atmosféra prázdninového léta. Vidím letní tábory, chaty, míjím rekreanty i průvody dětí. V Budišově se přejím něčeho nedobrého a při jízdě pak usínám. To mě znovu Pavel dorazí a jedeme tak spolu až do 16h, kdy už to opravdu dál nejde a musím si hajnout. Budík v 17h strašně bolí a motám se jak Dán. Klidně bych spal dál, ale Pavel říkal, že už je to jenom kousek, maximálně 70km. Já vůbec netuším kde jsem, ani co je přede mnou, takže si říkám, že by byla škoda to dneska nedorazit a vyrážím.

Po pár desítkách minut, vesměs stoupání lesními cestami, jsem naskočil. Cítím jak mi spánek prospěl, nejsem unavený ani když se smráká. Vidím to velmi optimisticky až se mi z toho při doskoku ve sjezdu utrhne 30 % úložného prostoru – celá levá kapsa. Také nosič zjišťuju přestává mít ten správný, originální tvar. Zahraju si opět na PCčkovou adventuru a jedu dál. 

Navigace zahlásila, že jsem dojel do koncového bodu. Vím, že blízko cíli ještě nemůžu být, protože jsem nebyl na Dlouhých Stráních, a to je poslední pořádný kopec před CP2. Když nahraju další část trasy, docela koukám. Teprve teď vidím CP2 a také vidím, že teprve teď mám před sebou nějakých 70km. 

Na Dlouhé Stráně vystoupám za hluboké tmy kolem 1h v noci. Nahoře je ticho. Jenom vítr je slyšet. V dálce poblikává nějaké červené světýlko a v ještě větší dálce se tetelí žlutá světýlka nedosažitelně vzdálených obydlí.

Zážitek, je to opravdu kosmický, skoro jako kdybych se díval hvězdářským dalekohledem na cizí galaxie.

Jde na mě únava, zvažuju jestli tady nepřespím. Byl by to nejhezčí nocleh. Pak ale zvítězí pragmatismus, být v cíli dřív. Obkroužím si pěkně nádrž, ještě exkurzi k vodní hladině a pak fííí po asfaltu dolů. Jenže ouha, jsem mimo trasu, šipka ukazuje zpět. Tak zase do kopce, uf. Zjišťuji že nepojedeme po asfaltce jak jsem si to maloval. Ano už si vzpomínám, bike-park - nová sjezdařská trať. Nevím jestli bych někdy z recese vyrazil na pevňákovi na sjezdovku s klopenými zatáčkami, muldičkami, přejezdy a mostky, ale jedno je jisté, nevyrážel bych naložený brašnami. Nedělal bych to v polospánku v noci. A nedělal bych to se slabým osvětlením. Měl jsem na výběr, buď si vyšlápnout zbytek kopce zase nahoru, nebo dát to co stálo, nebo spíš zelo, to mezi mnou a CP2 – cílem krátké trati. Takže pěkně nové, poslední baterky do čelovky a kakáč styl až dolů.

Ačkoliv jsem jel vážně opatrně, nosič mi dole drhne o pneumatiku. Dopíjím vodu, dojídám poslední rohlík, ale to nevadí. No tak teď už jenom kousek, asfaltka, civilizace, za chvíli jsem v teple CP2. Další 2 hodiny úporného tlačení a nadávání a jsem opravdu v CP2. Jak se člověk může mýlit. Na 1000miles adventure zvláště.

20 hodin v sedle a jen 190km. Někdy se při sebevětším úsilí můžete postavit třeba na hlavu a nic to nepomůže. 

 

Osmý den - našrot. Nad ránem mezi 3-4h, když jsem do CP2 dorazil, se spustila bouřka. Dřevěná stavení areálu, osvětlena žlutým tlumeným světlem zářila přívětivě do tmy. Celý areál byl liduprázdný, v prostoru rozesety opuštěné věci jako když děti opustí svoje hračky. Pak vylezl Pavel Chuchma ze sprchy, už najezený a snad i vypraný, rád, že to má za sebou. Byl v cíli, jel kategorii 500mil. Pavel Chuchma byl vlastně jediný člověk vzhůru v momentě mého příjezdu. Obsloužil jsem se ze sponzorovaných nápojů a pak ač nerad vzbudil na telefonním čísle správce či majitele, že bych prosil něco k jídlu nebo padnu. Náhledem do ručně psaných evidencí v opuštěném altánu jsem zjistil, že Pavel přijel 16. a já 17. Části „absolventů“ to nestačilo a pokračovali dál, část tady končila. Těmi, kdo dorazili před námi a znal jsem je, byli Lukáš a Filip a Přemek (Author).

 

Pavel Wild (Kellys) zrovna v Prestižkách nazouval do klipsen když se spustil déšť a já jsem mu tvrdil, že rozhodně dál není důvod pokračovat. On se hrozně udivil, nedokázal pochopit proč. Proč by někdo nepokračoval do deště v noci do dalších 800km nepohody?? 

Otevřely se dveře u altánu a vyšly holky z podpory že prý tam někdo strašně chrápe..

 

Spal jsem zhruba do devíti. Potkám Honzu a Yvču sedět u venkovního stolu a povídám jim, že dál už na kolena nemůžu. Koukli na mě a že co bych nepokračoval, vždyť chodím dobře. U snídaně jsem poukázal na to, že z mého již druhého nosiče jsou polámané špejličky (každý svár praskl, ony to nebyly zas takové sváry jako má Sport Arsenal ) a že veškeré snažení je marné. Na to dobrovolník, podpůrný servisman, že to dá nějak dohromady a jestli jo, budu-li prý pokračovat? Ten nosič nemohl dát nikdo dohromady. Tak jsem řekl „Jo“. A on ho dal dohromady. Těm lidem se dá těžko vzdorovat :) 1000miles jsem vlastně jel proti své vůli :)

Zbývalo ještě přeskládat věci kvůli utržené levé části bagáže. A vyrazil jsem.

 

Jelo se mi těžko i když jediným, opravdovým důvodem pro to muselo být moje noční dobrodružství. Perfektnímu zázemí CP2 nebylo co vytknout. Po 70km trápení jsem to se soumrakem zapíchl u Kašparovy chaty. Místo s výhledem na západ slunce - nádherné. Chata byla zamčená, ale na terásce ve tmě někdo popíjel. Dali jsme asi hodinovou řeč, pak přišli 2-3 čundráci, že si lehnou pod slunečníky a já šel připravovat svoje ležení. Říkal jsem si, že snad ani nerozdělám plachtu a budu koukat na ty hvězdy. Ještěže jsem tak neudělal. Okolo půlnoci se přihnaly poryvy větru, že jsem musel plachtu povolit. Chvíli jsem tam takhle kajtoval, když  se přidal déšť téměř horizontální, takže jsem plachtu zase zeširoka napnul, ale tentokrát níž nad zem. Dál jsem se na to vykašlal, nechal vítr fičet, blesky pleskat, plachtu hřmět a pořádně jsem se prospal.

 

Stejně jako hezké počasí mám rád když přijde vítr a opře se do krajiny, pročistí vzduch, přežene se liják. Je to změna, to k životu patří.

 

Devátý den. Nad ránem už jsem se jenom snažil zapuzovat promoklá místa. Když zazvonil budík, přes mlhu nebylo stejně vidět na krok a vytrvale mrholilo. Proto jsem pospával ještě pár hodin než chata otevřela a já si došel jako člověk 21. století na WC a pro snídani. (snídaně 21. století je klobás, hořčice, rohlíky a další tukové pečivo)

 

Počasí se nelepšilo, co naplat, budeme vyrážet. Vytáhl jsem svoje odpadkové pytle a začal se do nich strojit, když jsem zjistil, že jeden mi schází. Poprosil jsem majitele chaty, a ten mě s ochotou dooblékl. Jel jsem s nechutí. Na hnusných kluzkých kořenech mě dohnal Martin (Niner) a velice jsem se mu v obleku líbil, tak jsme se skamarádili. Martin měl od prvního dne rozbitou navigaci, až do CP2 se držel jiných tisícmílařů. V CP2 si ale vypůjčil navigaci novou, vyrazil jako blesk a už ho nic nemohlo zastavit. Martin mi zakrátko odfrčel.

 

Krize, krize veliká, došlo mi jídlo.. U rozcestníku zvažuju, že se spustím do jen 5km vzdálené vesnice. Což by znamenalo, že pak budu nucen šlapat hodinu+ stejné kopce znovu. Takhle jsem to doplácal až na Velkou Deštnou. Tam jsem nastoupil do chaty horského zachránce a všechno vyjedl. No, v praxi to znamenalo, že jsem skoupil talířek sladkostí. Zachránce měl v zázemí za výdejním okénkem patrně svoji rodinu. Zatímco jsem konzumoval, místy jsem zaslechyl jejich tlumené hovory. Dítě, nebo děti a mladá žena tam s ním hráli stolovou hru. Krátili mu tak čekání ve službě. Bavili se jestil už to dnes zabalí, nebo ještě počkají.., vařili mi čaj, inventarizovali zásoby.. Měl jsem kliku, pomyslel jsem si. Přemýšlím jaká musí být tahle práce. A řekl bych, že tohle je dobrý způsob, jak může být rodina spolu. Na místě jsem spořádal tabulku čokolády, několik Fidorek a vypil 3 čaje. Takto posilněn jsem dostihl Martina jak dokončuje opravu zadního výpletu za Masarykovou chatou. Martin byl po báječné svíčkové a doporučil mi, že když se uvnitř takto v odpadkových pytlích ukážu, dostanu najíst zaručeně zdarma.
Odtud vedly stezičky do Polska. Martin po nich zmizel. Stezky se vlnily ne jako had, ale spíše jako vlny a já měl první pád. Přední kolo se mi za jednou takovou terénní vlnou zapíchlo hlouběji do bahna, takže jsem sebou plesknul na bok. Bylo to v nulové rychlosti, ale mohl jsem si ulomit nosič. Naštěstí bahna byla opravdu vrstva, bylo to jako položit se s kolem na matraci. Dál jsem neměl mapu Polska, jen nějaké vytištěné stránky. Většinu času jsem se orientoval podle šipky v navigaci, která byla jak kohout na báni v bílé nicotě. Mělo to za následek jedno malé zabloudění, ale zase jsem se lépe seznámil s místní florou. Pak přišel líbivý národní park Stolových hor následovaný skalnatým úsekem na české straně. To jsem byl zase ve svém živlu. V jednu chvíli jsem si to užíval trochu moc a vznikl tak druhý můj pád. Přeskočil jsem řídítka a proběhl se do lesa. Tehdy jsem si uvědomil, že už se musím vážně krotit. Terén se narovnal, po krizi ani památka a já do toho šlapal i z kopečků. 

Nevím jakto, ale Martin mě zase předjel. Právě když jsem si dával pozdní oběd před restaurací nejspíš někde u Teplice. Později jsem zjistil závadu na bovdenu přehazovačky, asi vzniklou druhým pádem. Přesně v tu chvíli se objevil Tomáš z Redpointu a závadu přes moje úvodní protesty expresně opravil. Dozvěděl jsem se od něho, kdo tudy projížděl a následující profil trati.  Rozhodl jsem se, že je moc brzo to zabalit a pojedu kam až to půjde s noclehem třeba v Polsku. 

 

Za Adršpachem skalnatá, technická stezka kopírovala hranici a vyžadovala soustředění, to mi vyhovovalo. Místy široké rozhledy do polské krajiny dávaly vědět co bude následovat. Nyní jsem nejvýše, dál bude klesání do vesnic a městeček. Když se objevila mýtinka usoudil jsem, že když sjedu, těžko najdu vhodnější místo k přespání, a tak jsem se utábořil.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování, část 3.

 

 

Desátý den. Noc byla klidná, spal jsem vydatně. Ráno za šera, když balím a snídám, okolo projíždějí dva cyklisté. Asi David a Petr. Spouštím se dolů do Polska za nimi s nějakou zásobou tyčinek a vody a doufám, že brzy někde opravdově posnídám. Jenže v Polsku obchody berou jen Zlatonky. Za Eura si nekoupím ani vodu a tu bych ze všeho nejvíc potřeboval. Jedu dál, uvidíme jak dlouho to potrvá. Dojíždím Davida, který má problém s nefunkční přední brzdou a nemá žádné špalky. Stejně jako já nevlastní polskou mapu, a proto si není jistý kudy se vydat. Před chvílí byl na kopci, pak ale uznal že bloudí a vrátil se. Tak chvíli bloudíme spolu až vybloudíme na nějaký kopec, kde narazíme na Martina, který také neví přesně kudy kam. Kluci uvěří mému přirozenému smyslu pro orientaci, a tak se ocitáme na vyhlídce odkud není jiná cesta než zpět. Od kluků se pak odděluji, nebo spíše oni odemě,  hledat cestu vepředu zatímco kluci se vracejí najít tu správnou odbočku. Po chvíli objevím starý skokanský můstek a jsem dole na asfaltce o něco rychleji. Ve vesnici zkouším znovu nakoupit alespoň vodu, neúspěšně. Čeká mě dlouhé, rozpálené, asfaltové, stoupání, už se mi vážně lepí jazyk na patro. Dělám vysvlékací pauzu, když tu projíždí Martin. Postěžuju si mu a Martin mi dává část své vody, přestože sám moc nemá. On si mi zase postěžuje, že už stovky kilometrů veze nadpočet Chimpanzee tyčinek. Cítím se zrovna jako ideální šimpanz, který by s tím Martinovi pomohl. Naznačuju, od čeho jsou kamarádi, že mu od břemene rád odlehčím… :-) Martin jede napřed, zatímco dokončuji převlékání o nějaký ten kilometr dál mi položí tyčinku do cesty. Já blbec ji zasklím, dodneška nechápu jak? Dozvím se to až v CP3, když se mě Martin ptá: „Jaká byla tyčinka?“ A já: „Cože jaká tyčinka…“

David mi pak v září ještě na afterparty potvrdí: „Jedu takhle Polskem a najednou přes cestu kláda, tak aby se to nedalo projet a na té kládě vysloveně položená tyčinka. To je podezřelý říkám si, tak jsem ji tam nechal…“

Dost by mě zajímalo, kdo si ji nakonec vzal. 

 

Polsko je od tohoto momentu pořád jen do kopce, musíme vystoupat Krkonoše. V Malé Úpě se vyhoupnu do krásného počasí jaké tady místní nepamatují. Přicházejí výhledy, krkonošský hlaďoučký asfalt, ale taky brutální převýšení a později kamenité sjezdovky. Stoupání na Výrovku má být největším souvislým výšlapem dneška. Sice kompletně na asfaltu.. proto je mým cílem vyjet ho bez pauzírování. Kvůli úmornému horku ale neodolám vytékající horské vodě a minutku se chladím. Připadám si trochu jako vrabec v kaluži. Je jasno, modré nebe a slunce pálí. Za Krkonošemi následuje už jen rychlý asfalt podél Jizerky. K pozdnímu odpoledni mě vítá vodní nádrž Josefův Důl  odlesky sklánějícího se slunce s hladinou jako zrcadlo. Před soumrakem stojím překvapen v CP3 v Janově. Pozdravím se s lidmi z cépéčka a ze čtyřkolek, kteří projíždějí po trase. Zdlábnu výborné špagety a za světla odjíždím. Martin tady je o něco dříve, teď na umytém kole dolaďuje drobnosti. Vidíme se naposledy. Já sjíždím za kamarády do Josefáče, kdežto Martin přespává přímo v CP3 odkud startuje časně  rána, aby nahnal ztráty. V cíli bude o několik hodin přede mnou.

 

Kamarádům způsobím trochu rozruch, vyptávají se mě, dostanu jitrnice, okoupu se, připravím je na to, že budu brzy ráno vstávat, ale oni všechno berou s naprostým pochopením.

 

Jedenáctý den. Vstávám za tmy, abych alespoň částečně dohnal ztrátu zajížďkou do Josefáče i zpět. Povrch je zábavný. Po pár kilometrech mě uchvátí zjevení uprostřed lesa - vodní nádrž Bedřichov. Následují větrné Albrechtice u Frýdlantu, pak Hrádek nad Nisou se stíhačkou JP-2001.. všechno to ubíhá nějak rychle. Zhruba před Chřibskou dojíždím Petra (Twister). Párkrát se předjedeme, souvisle spolu ale nejedeme. V jedné restauraci si dávám polévku a vyzvídám od paní kdo a kdy tady přede mnou byl. Paní ochotně podle účtenek sděluje, že jeden pán před hodinou a jiný asi před dvěma hodinami. Dozvím se i to, že jeden si dal svíčkovou a pak chvíli klimbal. Dokonalá výzvědná služba :-) Když Petr projíždí okolo, mám už dojezeno, skočím na kolo a chvíli jedeme spolu, povídáme. Skalní útvary před Hřenskem projíždíme pak zase každý sám za sebe. 

 

Vjezd do Hřenska po delší době opět navozuje ostrý kontrast mezi přírodou a konzumní společností. Všude spousta upoutávek, nadstandardu, lidí a lákavých výkladů, restaurací. To že jsem v Hřensku a že je tady přívoz mě zaskočí,  zapomněl jsem stejně jako na sjezdovku z Dlouhých Stráních. Naštěstí jsem tady v běžnou provozní dobu. Během 10 minut zjistím co a jak a když už jsem na druhém břehu, objeví se Petr. Potřebuje vyřešit ten stejný problém, tak na mě hvízdá z opačného břehu a posunky se ptá.

Na druhém břehu jedeme Německem každý zase sám. Alespoň, že tady platí Eura. Mezi skalami Českého Švýcarska bylo příjemně, tady je opět vedro. Stoupání se mi zdá dlouhé a úmorné, nahoře je ovšem na co koukat. V půli nekonečné lesní rovinky zjišťuju, že můj opravený nosič je vlevo úplně zlomený. Jedna trubka vejpůl hrozí výpletu, tak ji fixuju provázkem. U vietnamské tržnice dokupuju pití, Petr se přiřítí z kopečka a ptá se jestli všechno ok. Každý jedeme zase svým tempem a mě to stoupá o něco rychleji. Nejdříve je asfalt, potom hřebeny divokých luk.

Závěr dne potom jako z pohádky. Zapadající slunce zlatí krajinu, já jedu po udržované, sytě zelené pastvině kolem ohrady čistých, spokojených krav, které nemají nic jiného na práci než spásat ten zelený koberec.. Na kopečku přede mnou se tyčí věžatá budova hotelu a stranou se líně otáčí bílá, větrná elektrárna. Tenhle moment trvá jen krátce. Padne šero, začne poprchávat. Se soumrakem dostoupám k hotelu, kde vyřeším večeři i nocleh.  Kuchyň už se chystá zavírat. Mezitím venku prší víc a víc. U večeře plánuju vstát brzy, abych zítra dosáhl cíle. Zjišťuju, že kvůli mému záměru se nevyspí správce, který si také přivstane, aby mě mohl pustit. Jsem rád, že mi vyšli vstříc. Po jídle se objevuje zmoklý Petr s čelovkou na hlavě a přemluví ještě kuchyň aby mu dala najíst. Zatímco mu chystají večeři, ubytuju se. Po večeři Petr přijde a předběžně domlouváme že bychom se spolu svezli z cíle domů, pokud tak nějak stejně dorazíme.

 

Dvanáctý den. Ráno, dá-li se tak část noci, kdy je mlha, že přes ni není vidět ani tma, nazvat, postupuju pomalu a říkám si, že jsem se skoro raději měl o hodinu déle prospat. Za nějaký čas  se to ale rozežene a vypadá to na další krásný, horký den. Dopoledne mám první defekt, pláště už jsou sjeté. Podlepím to a doufám. Terén není těžký, ubíhá to rychle. Přesto je to fůra kilometrů co mě čeká. Moc bych chtěl být dneska v cíli. Jediný veliký kopec v cestě je Klínovec s rozvalinami hotelu na vrcholu. Poté velmi unavující povrch, který mě málem sklepal z kola. Za Božím darem to nějak přestane ubíhat, je delší úsek bez civilizace a mám krizi, že na cíl dnes nedosáhnu. Z kopců už se vezu jenom jako pytel brambor a do kopců, které bych normálně vyjel kolo tlačím.

Takto přijíždím do Kraslic. Kraslice spolu s jídlem jsou jako injekce endorfinu a otočí moje vnímání cílů o 180°. Krámek potravin mi majitel ochotně otevře ještě po zavíračce. Paní a slečna za pultem se velmi vyptávají a jsou fajn, očividně v dobré náladě.

Krásný, zvláštní večer na tomto místě, dýchá jakousi pohodou. Mám pocit, nikdo jakoby tady nespěchal. Ven z městečka stoupám okolo garáží, kde mechanik projíždí spravovaného veterána, v dílně, kde to cvaká a cinká vidím další historická auta. Za Kraslicemi louky a pastviny v záplavě zlaté. Už nic neřeším, jenom se kochám. 

Tak nějak to napíšu i do večerní SMS. Asi ani proto mě v cíli nikdo moc neočekává. Přijíždím před soumrakem. Pavel Wild s Pepíkem omývají kolo a Pepík když mě spatří jde sehnat Jéňu s časomírou a foťákem. Oficiálně jsem tady. Jsem rád, ale zároveň jsem přišel o hodně veliký cíl. Když pro něco tolik dní děláte, těžko to potom odmažete, těžko to něčím hned nahradíte. Přítelkyně Hanka asi 60km odtud je připravena mě okamžitě odvézt k příbuzným. Napíšu ale SMSku, ať nejezdí, že tady chci počkat. Všichni se na mě sice těší, ale já si to tady chci trochu užít, potkat ještě třeba další tisícmílaře a taky chci být chvíli sám se svými myšlenkami.

V chatě je kromě Pepíka, majitele chalupy, a přede mnou dorazivšího Pavla už jen Jéňa s Yvčou. Sedíme dole v kuchyni a v jednom kuse vykládáme. Ostatní závodníci hned mazali domů, takže se něco dozvídám jen z vyprávění. Nejblíže jsem byl setkání s Přemkem (Author). Pavel říká, že plánuje odjet na kole někdy vprostřed noci nebo nad ránem. Na kole! Jak jinak také že? :)


Z místa je opravdu plnohodnotné zázemí a řídící stanoviště včetně nafukovací slavobrány a denního kameramana. K jídlu dostanu úžasný guláš. Oba organizátoři od nás vyzvídají a my zase od nich. Oni u laptopů večeří, telefonují, čtou nahlas různé vtipné SMS a jiné hlášky. Pozdě v noci je tam nechávám a jdu si, po dlouhé době čistě umytý a najezený, lehnout do podkrovní ložnice.

 

Nazítří z rána už mám o dva nocležníky více. Během noci sice odjel Pavel, přijeli ale Jirka a pak Petr. Po snídani se všichni podepíšeme Pepíkovi na plakát připevněný na vratech (je vidět pod obloukem vlevo vzadu), a to v pořadí ve kterém jsme sem dorazili. Petr myje kolo, já mezitím třídím věci na vyhození a na recyklaci, zase hodně povídáme co kdo zažil, kde se trápil. Páté přes deváté.. 
 

Když přijede Hanka, pomůže nás naložit s Petrem, loučíme se, že už nikdy více a odjíždíme.

Celou cestu zhruba 400km prospíme. Teprve při normálním životě si všímáme jak máme zmordovaná těla. Ochrnuté některé prsty na rukou, necitlivé prsty na nohou, pajdáme, ošlehané tváře, oděrky a drobná zranění. (Teda Jirka měl i celou polovinu těla brutálně fialovou jak si lehnul do makadamu.) Vím a říkám to i opakovaně nahlas, že už nikdy nepojedu tenhle extrém. Je to úplně něco jiného než si člověk představuje v dobrém i v tom špatném. Ale hlavně člověk je tři týdny poté úplně nepoužitelný.

 

Teď když to dopisuji, zbývá mi právě 49 dní do startu druhého ročníku Craft 1000 Miles Adventure.

 

 

Informace, objednávky

Jsme tu pro Vás
Po - Pá 10 - 17h
Feel free to contact us
in English

e-mail: obchod@4fitness.cz
kontakty / mapa


tel.: +420 770 110 650

Prodejna Brno
tel.: +420 778 745 948

Akce / novinky

Všechny novinky

Volíme protein a kreatin
  • Protein a kloubní výživa,
    kreatin byl dnes převzat. Vaše proteiny jsou nejlepší. Vláknina na hubnutí je maximální spokojenost.
    Kolagen míchám s kreatinem a budu se těšit na příští objednávku.

  • Vaše vláknina na hubnutí přišla. Kolagen se hezky rozpouští. Přeji do Nového roku pevné zdraví.

  • Protein a kloubní výživa,
    chci poděkovat za vynikající Tyčinky a výrobky skvělé kvality. Máte dobré ceny.

  • Jen potvrzuji, že kreatin dorazil, i vláknina na hubnutí. Kvalitní proteiny jsou v dnešní době docela vzácné.
    Děkuji za transakci. V nejbližší době budu objednávat další zboží s kreatinem.

  • Protein a kloubní výživa pane bakaláři určitě můžete uvést na Vašich int. stránkách.

  • Z vlastní zkušenosti chválím ceny i kolagen. Vždy blesková dodávka s kreatinem.

  • Jen samé jedničky tomuto kreatinu, už jsem tu kreatin nakupoval několikrát a vždy spokojen.....Dobrý i kolagen.

  • Zboží dnes dodáno, kloubní výživa a proteiny.
    Velmi dobrý kolagen. Hodnotím vstřícnost a rychlost omega 3.
    Ještě jednou chválím kolagen a do budoucna si přeji tyčinky s kloubní výživou.

  • Protein i kloubní výživa přijetí Tyčinky potvrzuji. Vaše proteiny na hubnutí jsou vláknina a kolagen?
    Velice si cením Vašeho profesionálního přístupu k omega 3 zpracování. Ještě jednou velice kolagen.

  • Protein a kloubní výživa,
    kreatin se rozpouští skvěle, i vláknina na hubnutí dorazila.
    Blahopřeji ke krásným novým a praktickým obalům!

  • Protein dnes obdržel objednávku kloubní výživa. Vaše proteiny jsou suprové a hlavně fungují a ještě ta doprava-balada. Už jsem váš stálý zákazník.

  • Protein a kloubní výživa, chci Tyčinky a moc poděkovat za omega 3 a bezproblémové omega 3. Včera v poledne jsem objednala a dnes ráno už obdržela kreatin...neuvěřitelné a super..... ještě jednou moooc. kolagen.

  • Kloubní výživa,
    protein tyčinky moc chutná. I kolagen. Tak bleskurychlé dodání omega 3 jsem opravdu nečekala a jsem velmi příjemně překvapena. Určitě se s důvěrou obrátím!

  • Přeji úspěšná kloubní výživa a jen tak spokojené zákazníky jako jsem já, s kreatinem.

  • Protein a kloubní výživa,
    zásilku už mám doma,kolagen je za omega 3. Dodané zboží, proteiny jsou super, příště až budu objednávat, tak jedině u Vás.
    Ještě jednou kolagen.

  • Protein a kloubní výživa, jen chci poděkovat za to, ze vaše proteiny jsou a doufám že i dlouho budou skvělé. Ty ceny jsou opravdu příjemné,budu nakupovat už jen u vás. S kreatinem.

  • Protein večer,
    kreatin mi dnes dorazil. Moc díky za bezvadné zboží, kolagen a rychlost. Tyčinky určitě ráda vyzkouším. Tyčinky proteinové.

  • Protein a kloubní výživa,
    včera mi byla doručena má vláknina na hubnutí.
    Zároveň tyčinky a kolagen. Tímto děkuji za omega 3 a bezproblémové omega 3.
    S kreatinem a přáním hezkého dne

  • Protein a kloubní výživa,
    je kolagen jak má být. Vše bylo dobře zabaleno i vláknina na hubnutí.
    Se všemi objednanými proteiny jsem spokojen po všech stránkách. Těším se na nový kolagen a přeji celému Vašemu týmu tyčinky a kloubní výživu, jen tak dále.
    S kreatinem.

  • Tyčinky a kloubní výživa,
    kolagen obsahuje tyčinky za omega 3.Dokonce mně omega 3 mé objednávky přivezli až domů, což se mně u ,,České pošty,, stane
    z deseti zásilek sotva 2x..Kolagen.

  • Krásný protein a kloubní výživa,
    Ráda bych kolagen a vyjádřila své tyčinky za servis, s jakým se u Vás tyčinky a za skvělé ceny prodávají!
    Mnou nově objevená tyčinka Tvrďák je přesně podle mého gusta a protein WPC60 má dokonalou mléčnou chuť!

  • Protein a kloubní výživa,
    už mám zboží doma.
    Kolagen moc příjemně funguje. Díky za změnu omega 3 dodání, jste super.
    100% budu v budoucnu nakupovat u Vás!
    S kreatinem.

  • Mnohokrát děkujeme za omega 3 z naší objednávky. Také děkujeme za milý Omega 3 dárek. 4 cereal mix, moc mi chutnají, zdá se že se stanou mým oblíbeným produktem.
    Těšíme se na další tyčinky.

  • Protein a kloubní výživa, včera jsem objednal a dnes obdržel objednaný kolagen. Vláknina na hubnutí doručena ok. Ještě doručení tyčinky kolagen a je to. Stejně tak kolagen za omega a zodpovězení telefonických dotazů omega 3. Získali jste dalšího spokojeného zákazníka.


Všechny názory
Ostatní odkazy


Fakturační údaje

Fakturační údaje:
4FITNESS s.r.o.
Příkop 843/4
BRNO-STŘED, ZÁBRDOVICE
602 00 BRNO 2

IČ: 04213815
DIČ: CZ04213815



Bankovní spojení:
Pro Českou republiku
FIO: 2900820724/2010
Pro Slovensko
IBAN CZ3720100000002901024789 SWIFT FIOBCZPPXXX

Výdejní místo

4fitness.cz
Pionýrská 3, Brno
602 00
mapa

Kontakty

tel.: (+420) 770 110 650
e-mail: obchod@4fitness.cz
Provozní doba internetového obchodu:
Po - Pá 09-18h

Design 2011 www.matlocha.cz
Partneři 4FITNESS.cz: