85kilometrový běh/trek nejprve po pobřeží a později v džungli, byl jedním z vrcholu závodu. V pražícím odpoledním Slunci to rveme po pláži a předbíháme jeden tým za druhým, až jsme na samotném čele závodu. Narozdíl od Brazilců bojuju s horkem a každých pár minut se chladím vodou z potoků tekoucích do oceánu. Po pár hodinách jsme se usadili ve skupince na čele závodu, míříme od pobřeží do džungle a přichází noc.
Navigace v džungli, to je něco pro mě. Skupinku jsme nechali jít, zpomalili a soustředili se,
abychom šli přesně. Vyplatilo se. Ze skupiny jsme zbyli jen my a tým se dvěma mistry světa, zbytek pobíhá někde zmateně v dáli za námi. Postupně začíná pršet a déšť se mění v průtrž mračen. Po půlnoci přesedáme na kolo a přichází bahenní peklo. Na kolech se po rozbahněných jílových cestách nedá vůbec jet a vlastně ani kolo tlačit. A to nás čeká přes 300km na kole. Kolo je možné povětšinou jen nést nebo nějak za sebou vláčet. Když se dá chvíli jet, tak se lámou řetězy, patky i přehazovačky jako na běžícím páse. Technický stav kola je tak rozhodujícím faktorem ovlivňující úspěch nebo neúspěch.
Dalších několik dní probíhá podle velmi podobného modelu – v noci prší a trávíme noc tlačením kol v bahně a lámáním všeho možného (jen
já jsem zlomil dvakrát patku, jednou přehazovačku, zlomený řetěz ani nepočítám) a výrazně ztrácíme, ve dne jdeme v džungli, paří Slunce a stahujeme čelo závodu. Brazilská džungle je nemilosrdná a dost se mi dostala pod kůži (doslova): V cíli jsme pobodaný vším možným. Ještě někde hluboko v sobě nacházím různé trny, ostny, bodáky a kdoví co všechno. Přitom v závodě díky adrenalinu a maskovacímu zbarvení jsem si této havěti vůbec nevšiml. Pořád jsme na tom byli lépe než PetriForsman, kterého na jednom treku kousl had. Naštěstí to nebyla žádná jedovatá potvora a Petrije v pořádku.
![](/images/eco_33.jpg)
Zhruba v půli závodu (rozuměj třetí den) nás čekala lahůdka - 5 km na koni, pak vyšplhat kilometr na stolovou horu po fixním laně, slanit a na koni zpět. Byla by to nádhera… kdyby se můj minikůň nesplašil, nezačínalo se prudkým sjezdem po dlažebních kostkách, kdybych se botou vešel do třmenů se svou 48kou a neměl v tu dobu už dva dny na vnitřní straně stehna vlka do krve. Jinak prima disciplína.
![](/images/eco_31.jpg)
Na nejtěžší, 100km dlouhé cyklistické etapě jsme si vybrali slabší chvilku. Zvolili jsme postup, se kterým organizátor nepočítal a tak mapa v dané oblasti je hodně přibližná až náhodná a tak jsme se orientovali podle rad domorodců. Jedna hodina ráno, nevíme, kde jsme, zaboucháme na nějakou budku, vyleze domorodec, čtvrt hodiny něco kváká portugalsky, a my někam jedeme.Za dvě hodiny jsme na tomu úplně stejně – je tma a nevíme kde jsme. K tomu průtrž mračen a moje poslední zlomená přehazovačka. Teď už to vypadalo beznadějně. Hodina spánku a úprava kola na single-speed to řeší, A taky odšlapat na tom single-speedu těch zbývajících 80km do cíle etapy.. a pak ještě dalších 50…
Na posledních 35km treku víceméně po pobřeží už toho máme dost. Polovina týmu usíná a naplno se projevují záludnosti mezinárodního týmu. Probudit spící kolegy není jen tak. S Cacem (Carlosem) je to v pohodě, stačí zahulákat anglicky a probere se. Horší už to s Marcelinhem, na kterýho můžu hulákat anglicky či španělsky, můžu do něho drbata nic. Jediný způsob je tak probudit Caca, a ten na něho houkne portugalsky. Za to Rosa je pořád v pohodě. A trek je to krásnej. Jsme na cestě už pátý den, svítá nad oceánem a přichází příliv. Cestou rozmlátím tu a tam nějaký kokosový ořech nebo sním kakaovej bob pro osvěžení, paráda.
![](/images/DSC_9619_resize.jpg)
Naposled sednout na kolo, přesednout do lodi a dopádlovat až do oceánu. Po 50km pádlování, a 6tý den na nohách, jsme konečně na pobřeží, v cíli. Pocity v cíli jsou nepopsatelné, to ostatně u každého AR. U tohoto závodu, čím je to déle co je za mnou, tím více se mi vrací pocity z tratě a jsou pořád silnější. Proto vůbec nepochybuji, že se tam brzy vrátím.
Facebook a
Instagram