Ajax loader

Filip Degl 1000 Miles 2015 - vítězství přes hranici bolesti

Ze spánku je vytrhlo houknutí kotoučové brzdy. Pak ještě jednou, a  zase. Mýtinu z části osvětlil kotouč pohupujícího se světla. "Filipe, sss ssss, slyšels to ?" Dan měl ve spacáku zvednutou hlavu směrem ke mě, oči dokořán. V tu chvíli už na mýtině zastavil cyklista, závodník, soupeř. Kužel jeho svítilny se točil všemi směry doleva na dodávku, na zámeček, doprava na naši zastávku a zase zpět jakoby něco hledal.

"Ne! To není možný. Dane kolik máš hodin?" "Jsou 3:11", hlásí Dan. Přijeli, nebo spíš přišli, jsme sem v 1 hodinu v noci a já byl úplně gumový. Věděl jsem, že pokračovat dál by se nevyplatilo.
"Sakra, takhle těžký úsek, v noci úplně nejezdivý. Ten člověk je naprostý fanatik, za každou cenu chce vyhrát. Těžký soupeř. Ale třeba má dost? Jel přes noc o 2 hodiny déle než my, třeba zalehne tady..." letí mi hlavou. Kolik ho to stálo, aby můj náskok dohnal? Včerejší dopoledne jsem se střídavě pokoušel belhat, střídavě zapojovat pravou nohu do otáčivého šlapání. Některé úseky se mi dařilo, když se dala bolest vydržet, nebo pokud nepřišla křeč. Odpoledne už jsem přišel na to jak šlapat skoro výhradně jen levou, aniž by pravá překážela. Neskutečně vyčerpávající postup vpřed, spíše přískokem vpřed. Kolo do kopce, než stihnu znovu šlápnout levou, rozjíždím skoro z nuly. Každým šlápnutím. Na výjimečně prudkých místech nezbývá než tlačit. 

"Když mě tohle čeká ještě celý dnešek, jakou mám asi tak šanci? Když už mě nechrání žádný náskok. Jakou má jednonohý šanci zvítězit?" "Realisticky? Taková šance není." Rychle zapudit tu myšlenku.

Ale v tu chvíli už kužel světla závodníka neomylně míří na náš přístřešek. Všiml si nás! Postava se opětovně staví do pedálů a silovým, houpavým způsobem, jako někdo dlouhé postavy, jede naším směrem. Namísto tmavé siluety si představuji Petra Tichého, na kterého by to sedělo. Je vysoký, nemá nášlapy a je obrovsky motivovaný svým nečekaným průběžným umístěním. Ale tohle, předjel i Tyxu? To bych vážně nečekal. Cítím po těle chlad. Zevnitř na hliníkové folii visí jako krápníky kapky vysrážené vody. Za chvíli zazvoní budík na 3:30, ale nejraději bych spal. Nadzdviženou hlavou pozoruji soupeře, který už je pár kroků před naší zastávkou, svítí přímo na nás. Ale pak.. nepochopitelně a bez jediného slova, jakoby nás ani neviděl? Projíždí okolo a jeho světlo i houkání kotoučové brzdy se ztrácejí v mokré temnotě. Ještě chvilku slyšíme houkat jeho brzdu a pak už.. Klid.

"Kdo to byl Filipe? Jedeme za ním?" "Nejsem si jistý Dane, podle mě to byl Petr Tichý" "Nejedu nikam, nemá to cenu, nebudu se za ním po tmě hnát" "Sakra." Hlodá to ve mě. "Je mi zima, už neusnu. Stejně  za chvíli bude zvonit budík. Tak jo, vstáváme, jedeme za ním" velím. Hopsání. Mávání rukama. Drkotáme zuby. Pohyb, pohyb. Tlačím do sebe na sílu sladkosti, Dan klobásku. Balíme každý své věci. Já už mám sbaleno, a jsem oblečený. Jednoduše proto, že jsem spal ve všem co mám. Zvoní budík, zapínám telefon. Žádné zprávy od organizátorů, kameramana Járy, ani povzbudivé textovky od fanoušků. Nic. Naštěstí nikdo kromě mých fanoušků a Honzy s Yvčou na Moldavě neví, že mám problém s kolenem. Tutlal jsem to. Bál jsem se, aby toho soupeři nevyužili. Na druhou stranu nevím, jestli to Honza nenapsal tento večer do aktualit, když se to dozvěděl na Moldavě.

"Chceš abych ti zapnula saunu?" Možná jsem měl říct "Jo" říkám si. Monotónní šlapání plné vlezlé bolesti mě v hlavě přeneslo o dvě noci zpět do chalupy za Bernaticemi. Sedím na pohodlném letišti narychlo poskládaném ze dvou matrací před roztopeným krbem. Piju už druhý veliký čaj s medem. Na sobě mám vypůjčené, suché tepláky a tričko, jím chleba s pomazánkou a s výbornou šunkou. A přemýšlím jestli jsem přecejenom neměl říct "Jo, jasně, rád." Zvolil jsem ale "správné" rozhodnutí, vítězství. Tomu podřídím vše. Do rozednění mi zbývají 3 hodiny spánku. Ani to ne, pokud ještě dlouho budu jíst. Jak daleko přede mnou může být? Petra Tichého jsem za celý den nikde nepředjel. Získal na mě pár hodin náskok, protože z CP2 odjel už brzy ráno, zatímco já spal, netuše, že se znovu významně zlehčila trať, a to na pohodové asfaltky. Ve 3 ráno, kdy jsem vstal, to pro mě bylo překvapení. Nic nedávalo smysl. Petr Tichý odjel do technických horských pasáží za hluboké noci? Beyk má napsaný odjezd ještě večer, ale přitom leží tady ve spacáku?? Další překvapení následovalo. Navigace mě vedla jen po asfaltkách..
Bohužel jsem dělal mnoho zastávek: v lékárnách, u doktora a pak několik hodin v servisu. "Kolik na Petra můžu ztrácet?" Snažím se odhadnout. Myslím, že má stejné tempo jako já a za dnešek jsem zbytečně ztratil 5 až 5,5 hodin. Tolik tedy bude předemnou.

"Bože to byl den! Tolik zvratů." Závod pro mě mohl úplně skončit kvůli zdraví i kvůli unaveným drátům zadního kola. Sehnat kvalitního mechanika a potřebný materiál, zkoordinovat to v časoprostoru.. bylo jako skládat puzzle a muset si chybějící kousky improvizovaně vyrobit.

Probíhalo to asi takto:
V Teplicích n. Metují, kudy musíme jet, byl cykloservis Redpoint, ale mechanika měli na dovolené. Podařilo se mi sehnat výborného mechanika, ale v Polici n. Metují. Dojet tam po svých a zase odtud by mě stálo odhadem hodinu. "Taxi? Haló taxi!" Jenže taxi mi odmítlo kolo vzít. "Mysli!" Stejně jedu přes Redpoint, ale potřebuji tam mechanika. Když nejde hora k Mohamedovi musí jít mechanik za mnou... do Redpointu. Po telefonu jsem přemluvil mechoše Meďocha, aby nabalil vercajk, zavřel krám, nastoupil do mnou přivolaného taxi, nechal se odvézt do vedlejšího města, kde mi zkusí opravit kolo na chodníku před tamním cykloservisem. Dorazil jsem na místo. Paní Marcela v Redpointu říká, že počká i chvíli po zavíračce. Paráda! Kdyby nám cokoliv chybělo, moc nám to pomůže. Jenže další komplikace. Taxi nabere desítky minut zpoždění. Takže už je hodinu po zavíračce. Když konečně dorazí, ještě nám chybí kus nářadí.. Jen díky paní Marcele, která propůjčila dílnu Redpointu, onu dílnu bez mechanika a zůstala dvě a půl hodiny po zavíračce, jsme celou tu skládačku dali dohromady. Ani v Redpointu nebyly potřebné díly, takže Meďoch nakonec dělal větší operaci, než jsme původně plánovali. Marcela mi přitom vařila čaje, instantní nudle a vyslechla můj příběh. To všechno pro mě znamenalo obrovsky moc. Odjíždím s opraveným zadním kolem a obnovenou důvěrou v něj. Zbývá vyřešit zdravotní komplikace, které se mi ani během čekání a pobíhání po městě vyřešit nepodařilo. A tak třetím andělem strážným byl o hodinu později v chalupě nad Adršpachem pan Skoupý. Zdraví má člověk jen jedno. Obrovský dík vám třem, kteří jste mi tento den pomohli a nic jste za to nechtěli! Člověk z toho má pocit, který obrovsky nabíjí a žene vpřed.

Dnešek byl náročnou prověrkou duchapřítomnosti a schopnosti sehnat nezbytné, zařídit nemožné. I teď večer v Bernaticích, před pouhou chvílí, mohlo být vše ohroženo kvůli probdělé noci a z podchlazení. Ale nebezpečí je zažehnáno. Sedím tady u krbu, jako bych si to vyfantazíroval. Můžu, co můžu, musím! odmítat další komfort, jinak bych tady asi zůstal. Nemám v úmyslu svým šíleným cílem kohokoliv "obtěžovat". I když je zřejmé, že děvčata v chalupě vůbec neobtěžuji. Přicházel jsem pouze s prosbou o garáž nebo dřevník. Cokoliv, když mě předtím odmítli i Holanďani v kempu. Cokoliv, aby mi nebyla taková zima. Jel jsem od kempu tmou dál. Po paměti vím, že jsou tady chalupy a pak už leda odbočit na Žacléř. Ale to je zajížďka. Než tam dojedu, budou už všichni dávno spát, takže pokračování do krkonošských kopců. Zničující. Uviděl jsem ale jednu ze samostatně stojích chalup svítit. Tak to zkusím, říkám si. Před chalupou stolek se skleničkami, hořící svíčky, dvě židle, dámský večírek. V další minutě jsem tady.. 
Protože obě děvčata popila, rovnou si tykáme. Jedna ze slečen má úspěšnou minulost v závodech na horském kole, díky čemuž dobře ví co a jak. Je to neuvěřitelný obrat dne o 180° a pak znovu o 180°. Jde o poslední zázrak dneška, který významně  předurčí další vývoj závodu.
"Líná huba, holé neštěstí" říkám si. A já rozhodně nemínil se založenýma rukama čekat na zázraky. Zvonil jsem dveře od dveří, ptal jsem se všude, kde to mělo smysl. Musel jsem spoléhat, že se zázrak nakonec stane. Jinak bych to nezkoušel znovu a znovu. Nikdy se nevzdat...
 
S díky jsem odmítl suché oblečení. Majitelka chaty, ale správně prohlásila, že jsem celý zmrzlý a provlhlý, a tak se mi provlhlé oblečení jala sundavat. "A nechceš, abych ti to přeprala?". Odmítám s vnitřním odůvodněním, vždyť mi je prali včera na CP2 ! A stěží by za 3 h uschlo. "Dáš si teplou sprchu?" já: "Díky, jen na 3 hodiny zalehnu, nechci nějak přidělávat práci. Opravdu nic nepotřebuju. Prosím jen trochu horké vody, mám tady instantní jídlo.." "Co bys jedl ze sáčku, chceš chleba se šunkou?" Chleba se šunkou neodmítám. Nedostatek kvalitního jídla během závodu je veliký, tak jím ještě chleba a ještě jeden. "Čaj?" "Čaj jasně, jo. Díky" "Chceš namasírovat?" Kulím oči. "To fakt není potřeba, děláš toho pro mě až až". Musím si udržet hlavu v závodě. Vyprávíme si o sobě a běží mi hlavou myšlenky. Jan Tyxa podle mých odhadů musí, kvůli téhle zimně ztrácet. Bez oblečení není možné, aby se pohyboval. "Vyrazit bude schopen, až se oteplí někdy po 6 ranní." Moje dlouhé podzimní oblečení mi konečně po bezmála 1000 km dalo výhodu, ale přesto mi bylo zima. "Venku je 6 °C" hlásí mi hostitelka. Znám to tady dobře. Až dál v kopcích jsou dvě útulny bez hromosvodu a pak za další kus je Malá Úpa. Zato Petr ten je rozumně oblečený a bude už někde před námi. Věřím, že nocuje už v Úpě...
 
Najednou mi Dan položí ruku na levé rameno. "Člověče" ..takový ten jeho obvyklý nadšený tón v hlase, když je někde pěkná zřícenina, vodní hladina nebo krajinka.. Vynořil jsem se z bolesti i ze svých myšlenek, zvedl jsem hlavu zabořenou mezi rameny, zdvihl oči a přinutil se podívat před sebe. "..máš ho." dořekl Dan. Nevěřil jsem tomu a vzápětí jsem tomu nemohl uvěřit ještě víc. Šlapal před námi, ale nebyl to Petr Tichý, byl to Jan Tyxa.
 
Mísil se ve mě pocit, radosti s duševním vyčerpáním.. Současně nastupovala vlna euforie, protože mi docházelo, že s Honzou bych mohl udržet i svoje jednonohé tempo. Musel si očividně strašně hrábnout, aby sjel můj veliký náskok. Ještě k tomu po nocích. Krkonoše, a jeho příliš silové převody, ho strhaly. V Krkonoších jsem si dal záležet, abychom o sobě věděli a držel jsem co nejvyšší tempo na lehčích převodech.
 
 
 
Ale vezměme to od začítku, a to od přípravy do posledního dne, kdy začínám svoje vyprávění:
 
V srpnu 2014 jsem si řekl, že zkusím zase trénovat. Bylo to díky úžasnému Handy maratonu v týmu Desafío a díky povzbuzujícímu růstu síly po tomto závodu.
 
A tak započala moje fyzická příprava. Výhradně v ČR. V dešti, bahnu
, cyklokrosové závody, ve sněhu, větru,... cokoliv si čtenář chce představit.
 
I když je to fyzicky těžké, vzpomínám na to rád. Byly to pestré zážitky. Vždycky jsem o přípravě říkal, že je hlavní odměnou. Ne závod nebo vítězství samotné. Ten je jen motivem proč to dělat. Rád používám termín "návnada".
 
Další vyhodnocení ano či ne jsem si stanovil k datu přihlášení 1.1.2015. Nějak jsem trénoval, neviděl jsem překážky, tak jsem se přihlásil. Stále přede mnou 6 měsíců s otazníkem. Těch 6 měsíců musím odtrénovat kvalitně, jinak to nebude mít smysl.
Nakonec jsem měl díky Markovi Chudějovi skvělou příležitost opět trénovat v Lanžhotě. Od Vlastíka Mlynáře jsem dostal jasnou vizi co dělat a co nedělat. Abych objasnil. Vždycky jsem trénoval tak nějak bez plánu a s nejasnou představou. Nevěděl jsem jestli trénuji opravdu nejsprávnějším způsobem. Když to vezmu ještě víc zpátky, od roku 2012 vypadá nejdůležitější část mojí přípravy tak, že využiji několika prodloužených víkendů. 3 až 5x za rok sednu na vlak a trénuji část českých Mílí. Obvykle nejraději jezdím Jeseníky nebo na druhou stranu Orličky až do Nového Města pod Smrkem a zpět.
To znamená, že jsem českou část projel v některých místech už asi 17 - 20x. Nevím to přesně. Kromě toho jsem českou část jel celou v kuse během závodu 4x. Přestože českou část znám jako své boty, nebo spíš tretry, nespoléhám na věci po trase jako jsou penziony. Ze zkušenosti vím, že to klapne, když dobře, tak jednou za celý závod.
Teď jsem pochybnosti nemusel řešit. Věřil jsem tréninkovému doporučení od Vlastíka. Dařilo se mi ho plnit. Dokonce i práce i rodina mě pustily.
Z plánovaných 300 tréninkových hodin nakonec bylo nečekaných 1400 hodin v sedle. Jsou v tom všechny formy tréninku, kdy jsem seděl v sedle a šlapal nohama (pod střechou, MTB, silnice, všechny závody MTB i silnice).
 
Prvně v životě si nechávám dělat testy výkonnosti. A to na MU v Brně
Výsledky z března 2015 ukazují žalostné:
 
VO2 MAX / kg 61,2
5,7 W / kg
max. 450 W
VT1 140 VT2 162 maximální TF 172
Odpadnul jsem před časovým limitem..
 
V květnu přišlo uklidnění nervozity, kdy se mi potvrdila forma: Moje 1. vítězství v životě a zároveň rekord tratě na Třech Studních s převýšením 412 m. 24h. Nakroužil jsem 570 km, nastoupal šílených 11200 m n.m. což bolelo víc než ty kilometry. Vždycky na to budu rád vzpomínat.
 
Stanovil jsem si nějaké fyziologické a technické cíle. Od závodu v roce 2013 jsem vylepšil následující:
tělesná váha -5 kg
váha kola - 3,5 kg
váha vybavení -1 kg
váha jídla a pití - 1 kg
 
I když moje hodnoty sportovního vyšetření stojí za prd, snížení váhy je hodně poznat, takže se absolutně zlepšuji. Jsem šťastný, že mám správný směr. Což krom jiného znamená: bez pomoci internetu, s vyloučením informací o průběhu závodu od rodiny, známých na telefonu a tak podobně... Mám obyčejný telefon, který ani neumí internet.
Po závodě zjišťuji, že už pravidla internet a tím i sledování pozic ostatních závodníků překvapivě dovolují.
 
Plán na samotný závod zněl: nejezdit v noci a spát o hodinu déle než v roce 2013, kdy jsem naspal 21 hodin. Pro srovnání mezi 2013 a 2015, letos 2015 jsem naspal 33 hodin. Proč tolik, vysvětlím později v části zabývající se taktikou a úseky zakázanými v noci.
 
Letošní noclehy vyšly takto:
1. chata Hrešná
2. před Liptovskou Osadou
3. CP1
4. koupaliště Hadinka před Slezskou Hartou
5. CP2
6. Bernatice
7. Krásná Lípa
8. Fláje (zámeček)
 
 
Pár dnů před závodem: "Tak jsem si myslel, že touto dobou budu pryč a odpočívat. Pak teda, že nebudu pryč, ale budu mít dovolenou. Nakonec pracuju přes závit. Dnes zase totálně stresový den, všechny možné komplikace. A na internet musím jezdit do města, protože už několikátý den tady prostě i přes ujištění providera nejede. Jak mám vést desítku lidí a internetový obchod bez internetu?? Čistá hlava před závodem=co víc si přát."
 
 
2015 startujeme ze Slovenska. První zakázaný, noční úsek se nacházel hned za chatou Hrešná. To znamenalo vynucený delší spánek, protože do lesa jsme směli až od 6 h ranní. Pokud by se někdo chtěl tomuto zdržení vyhnout, musel by se do soumraku dostat za tuto hranici, což znamená ujet přes 176 km průměrnou rychlostí přes 25,5 km / h. Jedině tak by se dostal za oblast a po probuzení by mohl bez omezení pokračovat.
Z toho je zřejmé, že zakázané úseky na Slovensku budou hrát důležitou, taktickou roli. Pro tato omezení bude stanovení nového rekordu ve směru SK - ČR obtížné. Start závodu se o pár hodin odkládá (na 16h), proto jsme s Ondrou šťastní, že se nám na Hrešnou podařilo dojet. Původně jsem to tak neplánoval, ale Ondra to hnal.
 
 
 
 
Následující den vstávám z favoritů jako první. Potkávám jen Dalibora Beka a ještě někoho, ale brzy jedu dál sám. V Poračské dolině spoléhám na hotel Lopušná. Najíst se tam, doplnit pití a zásoby. K tomu však schází ještě nějaká desítka kilometrů a vlivem horka nejsem ve své kůži. Musím se přemlouvat. Projíždím kolem stavení v lese, vidím tam několik osob, odhaduji na místní. Skupinka asi 4 žen různého věku a dva muži, jak se později ukázalo. Zaváhám, zpomalím, otáčím a kroužím na cestě. Ne pojedu dál! Po 50 m jsem to přehodnotil, otáčím a vracím se k nim. Poprosil jsem je o trochu vody. Vylili na mě konev ledové vody a teď si povídáme odkud jsem, jak se jmenuji, jestli mám rodinu, jak se jmenuje syn...  Ležím na betonu ve stínu za stavením, chladím se. Byli sklízet seno. Hotel Lopušná je prý zavřený, protože prochází rekonstrukcí. To bych byl v namydlený a bez vody, kdybych tady nezastavil. Na to si postěžuji, jak jsem se ale těšil, že si tam dám normální jídlo. A jdu si do kola pro tyčinky. Paní, která si se mnou nejvíc povídá vytahuje svoji svačinu. Zdvořile odmítám, je mi to hloupé. I když bych byl rád za pouhý chleba s máslem. Dostal jsem dvojchleba s máslem, salámem, šunkou a s množstvím uzené parenice. Takovou svačinu mi nedělala ani maminka :) Dostal jsem také zeleninu. Jenže jsem v takovém stavu, že druhou půlku do sebe soukám na sílu, ale vím, že mi to pomůže.
 
Po cestách na Slovensku mě provází Vít Huspenina, letos šéf CP1 a kamarád. Víťa je příjemným společníkem a pořizuje dokument, za který jsem mu obrovsky vděčný.

Další velikou krizi tento den mám při prudkém klesání z Čierného Váhu. Ve sjezdu se mi vysloveně motá hlava, tak dávám minutovou vynucenou přestávku. Vybavují se mi vzpomínky co se tady odehrálo v roce 2013. Za Poračskou dolinou nás opustil Honza Vaculík kvůli kolenu a cestou na Čierný Váh jsem ztratil Pavla Macháčka a připojil a opět odpojil Radka Musila. Zrovna tady v Lehotě jsem objednal pokoj, s tím, že Pavel mě dojede.. Už je to lepší, tak nasedám a ve sjezdu potkávám Víťu. Udělá pár záběrů. Dole jsem už nadoraz. Zastavujeme v Kráĺově Lehotě. Jím a odpočívám asi 90 minut. Přicházím o drahocenné světlo, ale není jiné cesty jak se zmátožit. Také za to v následujících kilometrech potmě zaplatím daň. Terén je jiný než jsem si pamatoval - spletl jsem si posloupnost dvou úseků za sebou. Přijíždím na značky s už 3. dnešní krizí, tentokrát jak hrom, až kolem půlnoci. Bod označuje zákaz závodu během noci a časného rána, čili další strategický bod. Nikdo nikde, tak bych měl být teoreticky první, kdo v 6 ráno vstoupí do lesa. Ale nevěřím tomu, že mě při tom dnešním flákačství někdo nepředjel.
 
  
S Víťou se loučíme za Liptovskou Osadou, on vyráží budovat CP1.
 
Ovečky na Križné.
 
Na Križné se při mírném sjezdu z hřebene poprvé odvážu a je z toho okamžitě ošklivě proražená pneu. Ztrácím všechen tmel. Souvisle pokryje rám kola i celou zadní bagáž, ale účel splní. Hrozivý příčný řez skrz běhoun až do plátna zacelil, takže nemusím nic opravovat. O kousek níže na horském hotelu Kraĺova Studňa pán oznamuje, že jsem 2. nebo 3.. Včera večer už nějaký závodník ohlašoval polohu dole z města. Tak přece mě někdo během mých slabostí předjel. Objednávám zajíce na smetaně s knedlíkem. To je jediné řešení situace. Dezert bohužel v nabídce žádný. Což je ale špatné. Jen tatranky a utopence. Než bude jídlo na stole, jdu přes šatny na WC. Hle, tady je vlastně sprcha. Bez zaváhání, tak jak jsem, jen bez bot. Během 3 minut 3-v-1, osvěžení, očista těla proprání oblečení od soli a prachu. Na terase už mě očekává rovná půlka zajíce. Paní mi najednou oznamuje, že můžu mít i domácí dezert: řezy s citronovým sirupem. Výborné a 3x větší než jsem schopen po zajíci spořádat. Balím část s sebou. Vzpomínám zase na 2013, kdy tady seděl Dalibor Bek a kdy mi začal hrozivě upadávat pedál.
Sjíždím z hor do nížiny, kde mě praští neskutečně suchý, teplý protivítr jako v sušárně. Pohybuji se s pocitem korábu pouště. Oči vysychají, není radno otevírat pusu. Vysvobozením jsou až lesy na Homoĺku. Zbytečně jsem se ale těšil na pořádné jídlo (chleba se škvarkovou a s cibulí).  Zapomněl jsem, že místní bufet brzy odpoledne zavírá. Večeřím s nechutenstvím nanuk zakoupený na baru, zatímco pozoruji zábavu dětí z letního pobytu. Zhroucený na lavičce si během toho popovídám s vedoucím. Už se mi nikam nechce. No nic, musím.
 
Nakonec mě ten nanuk nějak nakopl. Následující video jsem pořídil přibližně 60 minut před CP1.
Těsně před CP jsem bohužel zapomněl kameru zapnout. Jedu naprosto temným lesem podobně jako na videu, náhle prudké klesání. Cestou zaříznutou do terénu, spíše korytem dotvářeným dešťovou vodou, sjíždím po mokré hlíně. Ujíždí, ale naštěstí se příliš nelepí. V kuželu světla prosvítají jen bílé kameny a najednou.. se zvedají hejna bílých motýlů. Plný les. Ano, je to tak! Nemám halucinace. Beyk po příjezdu popisuje totéž. Z mokré hlíny se vznášejí desítky, teď už stovky, bílých křidélek, třepotají se mi před reflektorem jako lesní přeludy. Vytvářejí lesní plankton, kterým proplouvám.
 

 
Jak je dobré používat hlavu. 
 
Během mé služby se nic zvláštního nestalo. Tedy alespoň dopoledne. Odpoledne ve Vizovicích začíná krápat. Za nějakou dobu regulerně prší. Mám z radosti slzy na krajíčku. Uvolnění emocí jak ve mě den za dnem rostlo napětí, že letos nezaprší a nezaprší. Jako tomu bylo v roce 2013, což tehdy byla těžko uvěřitelná anomálie. Jinak každoročně na Mílích prší. Proto i letos mám hrubší vzorek, než bych vezl na sucho a výbavu, která váží o třetinu víc. Připadal bych si už jako magor, kdybych se podruhé znevýhodnil volbou výbavy i do mokra. Déšť přijímám s vděkem a polykám další kilometry dokud to jde. Stezky jsou rychle rozbahněné a pohyb pomalejší. Jím klasicky na Trojáku, kde mě to vyplivlo na asfalt a odtud už žádné bahno. Telefonuji na servis, ale nic z toho není. Rychle dál. Když prší, musím co nejvíc najet. Večer ještě taktizuji, posílám SMS s polohou odhadem o nějakých 60 km napřed. Pokud některý z konkurentů navzdory pravidlům sleduje polohy, bude to na něj mít, obzvláště za deště, demoralizující dopad. Nebo ho to vyprovokuje k chybě. Jestliže nesleduje, nic se nestane.. Při té příležitosti se mi vybavilo jak jsem se snažil organizaci závodu přesvědčit, aby prvních několik závodníků vybavila trackery, které by do kanceláře ukazovaly aktuální pozice. Také jsem navrhoval fotopasti, které by prokázaly, že skutečně závodník osobně projel určité úseky, případně, že tlačil, kde se nesmí jet, nebo, že ho někdo neodstřídal.
 
Potkávám první povzbudivý vzkaz od fanoušků závodu. Je to strečkou omotaný polystyren okolo stromu.
 
V obci Klokočí zápolím s myšlenkami, že bych dnešní zmáčený den ukončil už tady. V teple a suchu. Zastavuji v hospodě, kupuji sladkosti a postesknu si jak už je nesnáším. Na to mi paní majitelka nabídne chuťovky. Bez váhání přijímám. Ona ochotně skočí do auta pro nákup a nechutenství dostává na frak. Po smíchání s mými 4fitness vitamíny mi to odsud jede, jako bych dotankoval kerosin. Sešeřívá se, přelézám lesní cestu zatarasenou vyskládanými kládami do 2 m napříč. Není kudy obejít, kolo přes rameno. Ale ani pomyšlení na přestávku, jedu dál. Padla už tma, pořád šlapu. Kolo a já jako jeden stroj. Počasí se uklidnilo, terén se narovnal a my letíme tichou tmou. Zatímco to klopím do zatáček, vyhýbám se lesknoucím se tůním po dešti, vynořují se týpý táborů v údolí Budišovky a lákají mě svojí útulností, aby zase zmizela jako lampiony v černočerném prostoru. Slabý vánek odnáší jejich kouř. Atmosféra nemůže být dokonalejší, užívám si rychlost. Je to neskutečný pocit. Jedna z těch chvil, kdy bych tohle všechno chtěl sdílet, mít jak. Zanedlouho se terén začne vlnit a cesty se zúží do lesních stoupání. Ráz naráz mi docházejí síly, motám se a uvědomím si, že jsem možná měl v některém z táborů zastavit na nocleh. Je mokro a chladno. Po pár desítkách minut naštěstí uvidím ještě jeden tábor. Pod sebou v údolí. Naštěstí cesta vede až k němu. Koupaliště Hadinka. Obhlédnu koupák, tam přespím pod stříškou na stolech či na lavicích. Opodál v táboře hoří oheň. Mířím tam s prosbou ohřát se a usušit, abych zvládl spánek. Je to milý večer, dostávám horkou vodu na svoje instantní jídlo. Nakonec ještě dostávám na ráno tábornické jídlo a pití. Oheň mě zahřál zvenku, dobrota lidí zevnitř.
 
Ráno je ostré jako břitva. Zima, drkotám, vypravím se v maximální rychlosti. Zanedlouho potkávám známé stopy a pak Honzu Tyxu. Jedeme kus spolu. Ve Dvorcích zastavuje na nákup, kdežto já pokračuji. Dělám zastávku až ve Václavově, kde vím, že je to vhodnější. Čekám, až tudy projede, že ho pozdravím a případně vyrazím s ním. Tak ještě kafe. Nakonec usoudím, že už projel, když jsem byl v uvnitř. Teď mě to mrzí, že jsem si ho nechal ujet. Co už.. Teď je to jen o tom, drtit kopec za kopcem, tréninkové území, které znám, dojet do CP2. Cestou v hlavě řeším nahromaděné zdravotní potíže, které nebylo kde a jak řešit. Přijíždím do cíle CP2 a prý jsem 1. !!! Už podruhé takové příjemné překvapení. Poprvé v historii jsem v CP2 první! Zároveň je to nový, legitimní rekord do cíle F500. Tedy do cíle F500 pro variantu trasy ve směru ze Slovenska. (ale to se nikde nedočtete, proč taky...) Tolikrát se tady rozhodlo v můj neprospěch pro zbytek Mílí. Jednou to byla hlava, podruhé neuvěřitelná smůla, která mě připravila o 2 zadní pneumatiky na jediném 250 metrovém úseku. A teď jsem tady, připravený. A s náskokem :)
 
Jenže.. Druhý faktor, který letos ovlivnil dobu a podobu závodu, byly polomy na Jesenicku. To konkrétně pro mě znamenalo 10 a půl hodiny zastávku v CP2 místo plánované maximálně dvouhodinové. 2 hodiny z toho mi slíbil organizátor odečíst. Měl jsem v plánu připravit kolo i sebe do 90 minut, což se mi podařilo a chtěl jsem kolem 17 h vyrazit. Měl to pro mě být rozhodující moment překvapení k definitivnímu získání vedení. Moment, na který jsem se dobře připravil. Očekával jsem, že to soupeře demoralizuje, nebo udělají chybu a vyrazí bez důkladné přípravy.
 
Honza Kopka pořád pobíhal po CP2, jak už to bývá, když se CP staví. A jak běžel už poněkolikáté okolo, tak se zarazil. "Filipe ty už jedeš?" Protože jsem na to vypadal. Já, že ano, jedu. "Tak nikam nejedeš zastavujeme ti od teď čas a odečteme ti ho. Kolik je teď..." Tak jsem se dozvěděl o vichřici a že trať je neprůjezdná... Na náhradní trasu jsem směl vyrazit až po 19 h. To znamená s blížícím se soumrakem. Do hor, do technické části, která během mých tréninků trvá 6-8 h podle rozpoložení a podmínek. S tím, že mám zavolat jak to tam vypadá, jestli je to pro ostatní průjezdné. To jsem samozřejmě z taktických důvodů zavrhl a šel čerpat už druhý vynucený, tentokrát osmihodinový, spánek. Objednal jsem poslední třílůžák, načež se hned přidal Beyk, že by také rád někde hlavu složil a s ním prosil i Honza Tyxa. "Chrápeš ANO nebo NE?" byla na oba moje rozhodující otázka. Oba se dušovali, že nechrápou a chrápat nebudou, tak jsem měl spolunocležníky. Snažit se o spánek dole ve velíně a být vyrušován organizací závodu i přijíždějícími závodníky až do rána.. to už je lepší spát v lese. Myšleno vážně - jako doporučení. Šel jsem si lehnout na pokoj jako první, abych nemarnil čas. Stejně se nic nevyřeší a chlapi dole ještě plni adrenalinu si sdělovali svoje zážitky, rozbalovali bylíčky, sprchovali se a chystali kola. Chvíli na to ještě za mnou na pokoj přišel Honza Kopka, abychom si promluvili, o mojí představě jak nastalou situaci řešit. Protože jsem dole reagoval dost podrážděně. Vyměnili jsme si představy, pochopil jsem jak to je a uznal, že není technicky možné, aby závod zdržel o 24 hodin, jak jsem si to představoval. To by totiž znamenalo, abychom všichni vyráželi následující den v dobu, kdy jsme dorazili. Bylo by to univerzálně fér. Ale technicky by to komplikovalo provoz CP2. Závodníci by se hromadili. Na druhou stranu, byla by to krásná společenská akce. Že jsem rozhodl nevyrazit ještě večer, se ukázalo vzápětí jako správné rozhodnutí. Bohužel k Beykově smůle, který se chopil příležitosti ujmout se vedení. Zatímco jsme odpočívali, vyrazil po náhradní trase, narazil na neprostupné polomy, motal se po lese po tmě, volal organizátorům a pak se vracel. Ztratil tak mnohem víc sil a času, než mu organizátor ve výsledku odečetl. Nechtěl bych být v jeho kůži.
 
Tady si v v pár odstavcích dovolím rýpnout do nepravdivého obrazu jaký o mě kancelář závodu vytváří. Kdykoliv čtu mezi řádky až se nepoznávám jaký jsem ctižádostivý, nelítostný, křivák a všichni okolo jsou Mirkové Dušínové. Nikdy se nedočtu o svých kladech. Nanejvýš jsou zprávy neutrálně chladné. Nemám tušení co jsem komu udělal. Ale asi nic.Tak už to bývá, když se o někom píše bulvár, člověku tam nedají ani slovo. Myslíte si, že se mě někdo zeptal jak to bylo, nebo co bych k tomu dodal? Jedině tady mám prostor, abych napsal jak já to vidím. Tak pojďme na to. Koho to nezajímá ať přeskočí.. 
 
1) Cituji Honzu Kopku z televizního dokumentu Deníky bláznů: "V podstatě dodleto ze všech závodníků využil pouze jedinej závodník, který se ihned přihlásil o odpočet času" "V podstatě to ostatní vzali, že to nastalo a že se to musí řešit"
No bodejť. Těm ostatním to pomohlo. Ti mě díky nařízenému čekání dojeli. Proti čemu by se měli ohrazovat? Přijel jsem v 15:39 - oficiální výsledky. Kancelář uvolnila náhradní trasu někdy kolem 19h. Závodník na 2. místě přijel 18:23, a 3. závodník v 18:48. Tak, kde je ta nezaujatost? Každý se v CP2 zdrží minimálně na záchod, jídlo, aby si vybalili baterie z balíčku, doplnil náhradní díly, umyl zadní díly a na řeč. Po přestávce tito mohli okamžitě pokračovat dál. Náhradní trasa už byla na světě. Já jsem se dokázal připravit za 90 minut, což považuji za superrychlé. Ale dobře, třebaže Míle jedu popáté, může to být jen moje iluze. Pak bych ještě rád namítl, že jsem se nepřihlásil o odpočet času. Bylo to řešení, se kterým se vytasil sám Honza. Možná má pocit, že jsem si vyvrčel tu půlhodinu navíc tj. 90+30 minu. To byl od Honzy jen takový ústupek, protože já jsem celou dobu chtěl něco jiného: Aby všichni byli vypuštěni na trať o 24 h později po jejich příjezdu do CP2.
 
2) Cituji poznámky k mé dodatečné penalizaci: "Nechceme spekulovat o přímé fyzické pomoci, nicméně doprovodná osoba v posledních dvou dnech závodu... "
Ale tím jak to píšeš Jane Kopko ty spekulace vytváříš. Je spousta lidí, kteří tomu uvěřili. A tím utrpěla moje dobrá pověst. Nemáš právo mě pomlouvat, pokud na to nemáš důkaz.
Ještě bych k tomu dodal: Buďto závodníkům věříš a v tom případě nenařizuješ, aby čelo závodu vezlo GPS trackery, ani aby byly rozmístěny fotopasti. V tom případě nemáš co spekulovat. Nebo nám nevěříš, tak si nás máš kontrolovat. Chtěl-li bych podvádět, tak se to nedozvíš. Opakuji, že Míle jezdím půl dekády, abych si dokázal co nejčistším způsobem, že na to mám. Připravil jsem se na ně dobře s jediným cílem: férově stanovit nový rekord. Můj doprovod posledních 24h - Dana jsem férově všude přiznal, jak mi morálka káže a abych nezadal příležitost k právě takovýmto spekulacím. Zastavoval se mnou na Cínovci pozdravit Fialovic rodinu. Také na Moldavě, když jsme přejeli, jsme se vrátili kousek do kopce, abychom pozdravili. Tvářil jsi se, jako že je vše v pořádku. Taktéž v cíli, kde s námi Dan pobyl až do odjezdu druhého odpoledne, jsi ani nenaznačil, že bych se nějak provinil. Teď za zády nás nazveš podvodníky.
Měl jsi příležitost to říct Danovi i mě do očí. To jsi nikdy neudělal. Nezbývá mi než si myslet, že jsi udělal, co ti řekli jiní. Druhá manipulace v tvém komentáři k mojí penalizaci "dva dny". Jak dva dny? Dan se mnou jel 24h. To je jeden den. Když počítáš závod na dny podle 24 h cyklu, rád bych stejný metr i v tomto případě.
 
3) Váhové úbytky naměřené v cíli: 
V CP2 jste mě zvážili +2,6 kg a v cíli mám prý mít o 4,2 kg méně. Doma mám zase o 5,5 kg více. To během 24h.
Pokazila se vám v cíli váha. Ale nevíte od kterého člověka se rozbila. Tak jste všem odečetli 2,5 kg. Zajímavé řešení. Honza Tyxa by podle vašich upravených výsledků vážení za 4 dny z CP2 do cíle musel zhubnout 8 kg (rozdíl mezi CP2 a cílem oficiální výsledky). To je 2 kg na den !! Hubnout 2 kg denně po 4 dny za sebou není fyziologicky možné. Ani u takového mimoně jakým je Jan Tyxa.
 
4) Prý jsem za rok najezdil 30.000 km jako profesionál. Bezmyšlenkovitě omílané se bohužel stává "pravdou". Jak to vzniklo? Ptali jste se mě kolik jsem najezdil. Já na to, že nemám magnet na tachometr. Trénuji podle hodin a těch jsem natrénoval 1400. Rázem si o sobě přečtu, že jsem majitel firmy, který si trénuje jako profík 30.000 km. Nesmysly. Ale proč? Protože mi nikdo ani nedá slovo. O nás bez nás..
Už vídím jak mi pečení holubi létají do huby". Netrénoval jsem s kaviárem na vidličce ani moře. Většinu jsem odtrénoval na silničním kole, které je starší než já. Na našich samajama silnicích. Každý den jsem se strachoval o život, kdy přijde střet s autem, s chodcem, s rekreačním sportovcem na cyklostezce... Z hodně šlamastyk jsem vykličkoval. Když jezdíš hodně, šance rostou.. ČR nejsou Kanáry ani Korsika. Á prpos copak jsem se jako podnikatel narodil? Musel jsem prodat svoje jediné kolo a ještě si půjčit od rodiny 40 tisíc, abych mohl začít. Od nuly, tedy vlastně od mínusu. Roky jsem byl sám svým jediným zaměstnancem. Nanosil jsem za ty roky, zabalil a odeslal tuny výživy pro sportovce. Vzpomněl jsem si teď jak jsem s 25 kg pytlema běhával 20 minut na Jihlavské autobusové nádraží, protože jsem do Jihlavy dojížděl za prací autobusem. Zajímalo by mě, jestli si někdo z místních vzpomene :) Vyprošoval bych si méně té české závisti.
Nebývá pravidlem, že ti nejtalentovanější sbírají medaile. Dost často jsou to dříči, kteří to prostě nevzdají. Věřil jsem, že o tom jsou Míle. Nevzdat to. A moc mě mrzí, že otec Mílí tohle na mě nevidí, daleko raději na mě bude hledat vady.
 
V polovině závodu na CP2, ve 3 hodiny ráno se mi rozeřval budík. Rychle a opatně vstávám, ale s Honzou Tyxou to ani nehnulo. Je úplně zabitý. Ve velíně se snažím pojíst zoufale suché ovocné knedlíky, zapísu se a vyrážím směr Orlické hory. Polsko - národní park Stolových hor a pak Adršpašské skály. Tento den jsem popsal na úvod do mého vyprávění: zdravotní problémy, unavený výplet zadního kola, nocleh s obrovským štěstím u Bernatic. Zdá se, že se ke mě štěstí po vší smůle zase obrátilo čelem a že si svůj cíl vydřu. Nemám žádný náskok, naopak musím stáhnout náskok Petra Tichého a bojovat.
 
To časné ráno za Bernaticemi ve 3:30 mi děvčata oznámila, že zatímco jsem spal, Honza v noci projel okolo chalupy. To pro mě nevypadá dobře, už jsem 3.. Vyrážím na stíhací, vrchařskou etapu. Kolem 5. ranní s mi podařilo kupodivu hladce předjet Petra Tichého, ale Honzu jsem si docvakl až v Peci. Pec znám dobře z tréninků, proto jsem neomylně zaplul do jediného podniku, který tak brzy poslouží slaným, sladkým domácím jídlem i velmi dobrou kávou. Strategicky správně jsem se posilnil právě tam. Následuje nejbrutálnější kopec - Výrovka. Už přijíždí i Petr, mávám na něj, ať se také posilní. Ale nevěří mi. Jede dál, že prý na Výrovce. Dojím, nasedám a za chvíli ho nechávám za sebou. Je mi jasné, že Honza zvolí také Výrovku, protože tam už mají všichni dost :). Já naopak na Výrovce nezastavuji a plynule pokračuji dál.
Za Výrovkou letos nově následuje 2,7 km dlouhý úsek, kde je zákaz cyklistům. Musíme sesednout a tlačit. Krásná, široká, rovná a písčitá cesta mírně z kopce. Asi po kilometru se z ní stává pouhá pěšina. Klušu vedle kola, abych nebyl předběhnut. Podle navigace jsem klusal 8:44 až 9:16. Mám to za sebou. Už jen prudký sjezd a jsem dole ve Špindlu. Překvapivě mě Honza předjíždí po 5 minutách na kafi. Říkám si "Dobře on!" Jdu po něm, Honza se ohlíží, ví o mě. Tlačím ho očima před sebou do prudké sjezdovky na Horní Mísečky. Honza pak na horizontu ucukne a nepozorovaně zapadne do skibufetu na kofolu, jak později vypráví. Podle jeho pozdějších slov nejdražší pití za celý závod: 50 Kč, jestli 0,5 nebo 0,3 neprozradil.
Technický, rozbitý sjezd z Míseček, s příčnými kládami a naplavenými šutry. Protože nevím, že zastavil na kofolu, říkám si "Kde ten Honza je? S jednou brzdou, musel by jet jako bůh, abych ho tady neviděl." Docházím k závěru, že tudy nejel. Stoupání na Dvoračky mě táhne samo. Byli jsem tady na jedné podzimní dovolené. Můj žaludek to pamatuje a má to tady moc rád. Jenže Dvoračky jsou úplně přelidněné, jídlo se nekoná. Kousek za Dvoračkami přichází na řadu další úsek se zákazem pro cyklisty. Potupně v tvrdých tretrách, tentokrát do mírného stoupání, čmachťám jako ploutvonožec obklopen německými turisty a jejich dětmi, které kolem mě blbnou a najednou za mnou vítězoslavné: "Tak jsem tě dojel!" Celý rozesmátý Honza Tyxa mě dojíždí na kole. Papiňák je proti mě v tu chvíli flegmatický frajer! Nadávám "co tady děláš na kole??" Honza dál balancuje a snaží se mě objet?! Přitvrzuju. "Koukej slézt a tlačit nebo tě z toho kola sundám." Píšu SMS do kanceláře. Hlavou mi víří myšlenky. To je snad fór, ale pěkně blbý. Přesně na tomto místě jsem podával protest v roce 2013, ale proti jinému závodníkovi, který netlačil kolo. Připadám si jako poctivý blbec, osel. "Má si to sakra přece pamatovat z 2013, když tady tlačil. Nebo ani tehdy netlačil?" Moje pocity umocňuje to, jak mi poklus v tretrách ničí nohy, kolena i psychiku. Přitom by to šlo projet tak snadno a rychle. Po tolika dnech nepřetržitého šlapání na kole už prostě nohy ani neumí správně chodit. Dávám si 1+1 dohromady a povídám: "Kde jsi naposledy tlačil?" Honza: "Na Dlouhých stráních se tlačilo, ne?" "Aha", pomyslím si, "tak proto jsi mě přefrčel ve Špindlu. "Ty jako nemáš mapu ani ČR?" "Ne to mám, ale mě se tam nic nezobrazuje" brání se Honza.
* Na Slovensku hned první noc se Honza totiž přiznal, že nemá v navigaci mapu Slovenska. Nechtěl jet vepředu, pořád se schovával za někým ve skupince. Podezříval jsem ho, že šetří svítilnu, navigaci a síly. Ale když pak přišly asfaltky nasadil tempo, které do mírných stoupáčků postupně všichni ze skupinky odmítli akceptovat a odpadli. Zůstali jsme s Honzou sami. Visel jsem za ním s TF o 10 víc než kázal trenér Vlastík. "Ale co, jen ať si dává. Musí mít minimálně o dalších 10 tepů víc než já, když jede špici. Vítězný na tom budu já." Pak to konečně vzdal a zvolnil. Začal jsem konverzaci. Vyšlo najevo, že si do navigace nekoupil mapu Slovenska, protože je drahá. Jede podle fialové čáry na prázdném displeji. Honza je rád, že nejede sám protože má prý obavy z medvěda. "Vidíš ty oči po stranách cesty v lese?" "Nedívám se tam. Protože kdybych měl řešit všechno co je mimo kužel světla, tak bych tady nemohl být." Byla to od startu několikátá příležitost, kdy jsme spolu víc mluvili. Ale do dneška si nejsem jistý jestli se mě snažil vystrašit, nebo byl opravdu sám vystrašený. Člověk má právo být vystrašený 358 dní v roce. Ale tady to nemá místo. To je pak o zdravý rozum.*
 
"Ať tak nebo tak Honzo, doufám, že tohle Honzovi Kopkovi zavoláš sám." Honza: "Noo, aaaž budu na CP3." Čmachťali jsme mlčky dál, spolu. Semtam něco prohodili, ale náladu na konverzaci moc neměl ani jeden z nás. "Tady už můžeme nasednout" povídám mu. I tak pokračujeme pořád společně. Asfal nahoru, dolu tak pořád dokola. Vjíždíme do rašeliniště a jsme v Polsku. V Polsku na hraničním přechodu se Honza loučí, musí sehnat pití. Vzpomněl jsem si na trénink tady, obnovil jsem vlastní tempo a krajina ubíhala. Zbystřil jsem jen na sjezd, který je extrémně nebezpečný na proříznutí plášťů. Jeho část jdu vedle kola. Uff, úspěšně za mnou. Blíží se singlíky pod Smrkem :) A vlastně pak už jen kousek do CP3. Srdce mi poskočilo radostí.
 
Pod singlíky v Libverdě zastavuji v restauraci jen ve spěchu, aby mi Honza neujel. Jím první hotovku co zrovna mají. Když vyjdu ven, u obchodu potkávám Honzu. Jen mě uviděl, začal třesoucíma rukama spěšně dávit rohlíky s paštikou. Hlásím mu "V klidu, jdu si taky nakoupit." Vietnamská prodejna jak je naším zvykem. Vyjdu ven, Honza ještě nemá dojezeno. Jí celou totiž velikou cibuli. "Abych nebyl nemocnej" odůvodňuje to. A tak ještě pojím jogurt jako dezert. Honza: "Já jdu ještě. Musím si něco nakoupit s sebou." "Tak jo, počkám" vedle smradlavé popelnice. Když Honza vyleze, umístí dvě tyčinky za gumu, co má přes bidon, něco do kapes a za nohavice. Pak bezradně kouká kam by dal ten zbytek. "Já to nemám kam dát." "Nakupuje prvně?" Pomyslím si. Honza teda začne nákup zmenšovat pojídáním. "Hele tak že bychom už pomalu jeli?" S igelitkou přes řídítka, jako jídelní vůz pomalu odrážíme od vietnámského obchůdku.. Povídáme si. Spíš se snažím z Honzy něco vytáhnout. Sám toho moc nenamluví. Pak Hozna sám od sebe nadhodí téma "To je stejně něco. Představ si, že zahučíš do chroščí a někdo tě tady najde až po dvou dnech..." Opáčím, že to už člověku může být jedno. Pak ještě Honzovi zvoní telefon. Honza jednou rukou drží řídítka a šněruje to od kraje ke kraji po lesní cestě. Ohlížím se na něj a povzbuzuju ho k vyššímu tempu. Trochu rozhodnutí lituju. "Ale jo, bude to hezké, když přijedeme spolu..."
 
 
Minimálně se to nabízí, pak už asi nebude příležitost. Honza nasadí svůj nonstop vednevnoci style na život a na smrt a kdoví co bude... Čím víc jsme spolu, tím víc k němu mám sympatie jako k člověku ne jen k soupeři. Neznamená to ale, že mu vítězství věnuji. Cíl je jasný.

 
V CP3 je nečekaně rušno. Přijel se podívat Martin, Jirka, Vlaďka s výbornými sladkostmi :) Zdržujeme se krátce. Honza pije pivo, takže nepojede o nic rychleji než doteď. Mě dlouhé zastávky nedělají dobře. Ani jsem neplánoval se zdržet. Nemám nač vyčkávat, a tak vyrážím než se mi začne chtít spát..
 
Trochu mě mrzí, že Honza nepřiznal, že jsem na něho počkal, ale místo toho dělal na diváky ramena. Přehoupnu se přes kopec a ejhle jsem vlastně v Albrechticích na Frýdlantu. Táhne mě to jako magnet. Vynořily se vzpomínky jak jsme tady loni s vítězným Štěpánem Stránským jeli kus cesty. Pak Krompachy, kde se mi vybavilo setkání s Radkem Musilem, který zrovna vyměňoval plášť...
 
Sedím v sadu pod plodící třešní. Jím z misky svoje instantní jídlo zalité horkou vodou od hodných lidí a přemýšlím, že 6 pohřbů za rok je vážně dost. Za stolem moji hostitelé sedí každý po jedné straně. Poslouchám vyprávění pána, odpočívám a svět se pomalu převléká do bělavě zlatého závoje. Den si podává ruku s večerem.
Zítra mě zradí koleno a všechno bude jinak. Ale to ještě nevím. Teď si vychutnávám zvláštní moment klidu a vedu konverzaci o životě a smrti. Koloběhu života. Malá vnučka se šplhá z klína po Lidině náručí. Měla být s rodiči na dovolené, ale onemocněla. Dojedl jsem, děkuji za horkou vodu, rozloučím se a nasedám. Zdržel jsem se jenom 15 minut, ale zdá se to být mnohem déle.
Během přestávky jsem se rozmyslel pro nocleh v Krásné Lípě. Přijíždím tam ale za hluboké tmy. První nač mezi domky natrefím je hospoda. Klasická zakouřená nálevna, plná různých punků a týpků. Pán mi vstřícně sdělí důležité informace. Nikde ve městě už mě neubytují ani nenakrmí, je po zavíračce. Ale dal mi pár dobrých tipů, kam vyrážím žebrat. Kdyby to nevyšlo, připraví mi ve friťáku hluboce zamrazený prefoš.
Město je setmělé, náměstí působí civilizovaně a moderně. Je hezky nasvícené a je vidět, že se zde investovalo. V podnicích to žije nočním životem. Nálevny i slušné nálevny jsou plné hostů, ale nikde už nevaří. Tak jdu na poslední to nejnepravděpodobnější místo, zkoušet poslední štěstí. A ono to vyšlo! Paní je velmi ochotná. Tváří se samozřejmě. Dokonce, protože jejich restaurace už nevaří, zařizuje, že mi restaurace ještě připraví balíček jídla = svačinu na výlet. Přijdu do restaurace, kde sedí už jen 2 a půl člověka - patrně známí obsluhy. Servírka poklízí stoly, rovná židle a odnáší slánky. Balíček ještě není nachystaný, ale zeptám se, jestli nezůstalo něco k snědku. Gulášová polévka. Sem s ní. Tak repete :) Ve vitrině se otáčí tvaroháček a štrůdl. Kasa cink.. kupuji všechno. Mám se královsky. Na mílařské poměry se luxusně ubytovávám. Pak ještě zaběhnu pro balíček. Za rozbřesku mě očekává Šluknovský výběžek. Je důležité vjet tam zčerstva, vyspaný, umytý, posilněný.
 
Svět je celý rozmazaný, nevidím na cestu. Protírám oči, ale nejde to zastavit. Je to konec? To má být ono, takhle to má skončit? Sjíždím po poli do Brtníků, zkouším s tím něco dělat, ptám se kde to jde. Na doktora, na lékárničku. Je pozdní dopoledne, znovu nasedám a zkouším šlapat. Nedokážu to pochopit, nedokážu to přijmout. Vím, že na to mám. Ale tohle nerozhoduje ani fyzička ani vůle. Noha selhává, třese se, je úplně nepoužitelná. Tak šlapu jen levou, do kopce se belhám o kolo. Z pravého kolene přicházejí pocity, jako by ani pořádně nedrželo pohromadě. Volám sestře, abych si ulevil. Uvědomuju si jak ji mám rád, jak se mnou v těžkých chvílích soucítí. Vykolejený sedím pod lesem a telefonuju s lidmi, kterým to chci sdělit, kteří mi fandí. Rodině, kamarádovi Mariánovi, který rozesílá aktuality do skupiny přátel, kteří mi fandí..
Pak si vzpomenu na Karla ortopeda, který sám se účastní 24hodinovek a podobných bláznovin. Karel mě vyslechne, udělá diagnozu po telefonu a povídá: "Sežeň si prášky na bolest a zkus jet. Pokud to nemáš z pádu, nic by se ti nemělo stát, budeš se z toho třeba pár týdnů léčit, ale žádné trvalé následky." Tak já to zase zkouším. Jenom kousek stoupání lesem, kleju u toho, a najednou jak tak kleju, vyplaším chlapce čůrajícího u stromu. Říkám si "kde se tady sakra bere"? Ale to už je mýtina, odkud se line hudba. Afterparty.. "Tady musí být zdravotník!" Zdravotník je, ale v afterpárty stavu. Posloužím si sám. Prášky došly, avšak nohu jsem si natřel, silně stáhl, pružnou gázou. Dá se s tím teď docela jet a mám z toho lepší pocit, že mi koleno nevypadne. Volám Danovi. 2013 jsem mu volal jakmile jsem přijel do cíle. Dan během dne nebo dvou přijel a spolu jsme vyjeli po trase zpět přes Krušné hory za dobrodružstvím  naproti všem blížícím se závodníkům. Proto, když se mě letost zeptal, jestli to zopakujeme, ani na chvíli jsem neváhal přibrat ho, tentokrát přímo do akce, na závěr dobrodružství. A jak se říká: "Sdílená radost, dvojí radost". Kamarád z Brna, normální hoby cyklista. Pro letošek jsem mu půjčil svoje závodní 26" výplety, aby mi stačil. Protože, se s Danem mám potkat, volám mu, abych mu sdělil jak to se mnou je. Že nevím jestli dojedu a dojedu-li, jestli budu pokračovat. Ptám se ho jestli nemá brufeny. Vím, že by to bylo proti pravidlům. I když pravidla hovoří o dovolené pomoci při zranění. Po cestě žádám o prášky každého, koho potkám. Dokonce anglicky turisty. Připadám si jako závislý na dávce :) Já, který si nevezme prášek na teplotu.
Až na rozcestí mi dobře poradí: "Jeď na Tokáň, tam jsou dvě restaurace, jistě prášky seženeš." A skutečně, s prosbou oslovuji první větší partu cykloturistů v nejlepším věku. Milá paní vytahuje naditý zipový sáček, ze kterého mi ochotně odsype. Na místě řeším rovnou i jídlo. Ke stolu za mnou přijde slečna a opatrně se mě ptá jestli se nemýlí, že jsem co jsem. Potvrzju jí správnost její domněnky, postěžuju si, že jsem asi dojezdil.. Ona mi přeje to nejlepší a že to dokážu. 300 km přede mnou, nedovedu si to představit. Lepší to neřešit a jet dokud to jde. Střídají se lepší chvíle s horšími chvílemi. Motivují mě menší cíle. Těším se na Komáří Vížku, poslední nocleh v roce 2011. Na Fialovic rodinku, pak na Boží Dar. Těším se na Kraslice, kde je vždycky krásně. Tady závodu fandí hodně lidí. V Děčíně je nápis na silnici. Při výstupu na Sněžník mi další lidé přejí ať uspěji. Pak ještě nad Teplicemi starší pár na kole ví o závodě a vyhlíží první závodníky. Je to povzbuzující. Potkáváme se s Danem. Vypráví mi co tady za minulý den objezdil. Kecáme o blbostech, zastavujeme na čůrání, převlékání na jídla. Dan mě šokuje už tím, že si veze veliký batoh náhradního oblečení, má v něm klobásky, sýr, těžký spacák... Přesto dnes nemám obavy, že by mi nestačil.
 

pokračování zde...

Informace, objednávky

Jsme tu pro Vás
Po - Pá 10 - 17h
Feel free to contact us
in English

e-mail: obchod@4fitness.cz
kontakty / mapa


tel.: +420 770 110 650

Prodejna Brno
tel.: +420 778 745 948

Akce / novinky

Všechny novinky

Volíme protein a kreatin
  • Protein a kloubní výživa,
    kreatin byl dnes převzat. Vaše proteiny jsou nejlepší. Vláknina na hubnutí je maximální spokojenost.
    Kolagen míchám s kreatinem a budu se těšit na příští objednávku.

  • Vaše vláknina na hubnutí přišla. Kolagen se hezky rozpouští. Přeji do Nového roku pevné zdraví.

  • Protein a kloubní výživa,
    chci poděkovat za vynikající Tyčinky a výrobky skvělé kvality. Máte dobré ceny.

  • Jen potvrzuji, že kreatin dorazil, i vláknina na hubnutí. Kvalitní proteiny jsou v dnešní době docela vzácné.
    Děkuji za transakci. V nejbližší době budu objednávat další zboží s kreatinem.

  • Protein a kloubní výživa pane bakaláři určitě můžete uvést na Vašich int. stránkách.

  • Z vlastní zkušenosti chválím ceny i kolagen. Vždy blesková dodávka s kreatinem.

  • Jen samé jedničky tomuto kreatinu, už jsem tu kreatin nakupoval několikrát a vždy spokojen.....Dobrý i kolagen.

  • Zboží dnes dodáno, kloubní výživa a proteiny.
    Velmi dobrý kolagen. Hodnotím vstřícnost a rychlost omega 3.
    Ještě jednou chválím kolagen a do budoucna si přeji tyčinky s kloubní výživou.

  • Protein i kloubní výživa přijetí Tyčinky potvrzuji. Vaše proteiny na hubnutí jsou vláknina a kolagen?
    Velice si cením Vašeho profesionálního přístupu k omega 3 zpracování. Ještě jednou velice kolagen.

  • Protein a kloubní výživa,
    kreatin se rozpouští skvěle, i vláknina na hubnutí dorazila.
    Blahopřeji ke krásným novým a praktickým obalům!

  • Protein dnes obdržel objednávku kloubní výživa. Vaše proteiny jsou suprové a hlavně fungují a ještě ta doprava-balada. Už jsem váš stálý zákazník.

  • Protein a kloubní výživa, chci Tyčinky a moc poděkovat za omega 3 a bezproblémové omega 3. Včera v poledne jsem objednala a dnes ráno už obdržela kreatin...neuvěřitelné a super..... ještě jednou moooc. kolagen.

  • Kloubní výživa,
    protein tyčinky moc chutná. I kolagen. Tak bleskurychlé dodání omega 3 jsem opravdu nečekala a jsem velmi příjemně překvapena. Určitě se s důvěrou obrátím!

  • Přeji úspěšná kloubní výživa a jen tak spokojené zákazníky jako jsem já, s kreatinem.

  • Protein a kloubní výživa,
    zásilku už mám doma,kolagen je za omega 3. Dodané zboží, proteiny jsou super, příště až budu objednávat, tak jedině u Vás.
    Ještě jednou kolagen.

  • Protein a kloubní výživa, jen chci poděkovat za to, ze vaše proteiny jsou a doufám že i dlouho budou skvělé. Ty ceny jsou opravdu příjemné,budu nakupovat už jen u vás. S kreatinem.

  • Protein večer,
    kreatin mi dnes dorazil. Moc díky za bezvadné zboží, kolagen a rychlost. Tyčinky určitě ráda vyzkouším. Tyčinky proteinové.

  • Protein a kloubní výživa,
    včera mi byla doručena má vláknina na hubnutí.
    Zároveň tyčinky a kolagen. Tímto děkuji za omega 3 a bezproblémové omega 3.
    S kreatinem a přáním hezkého dne

  • Protein a kloubní výživa,
    je kolagen jak má být. Vše bylo dobře zabaleno i vláknina na hubnutí.
    Se všemi objednanými proteiny jsem spokojen po všech stránkách. Těším se na nový kolagen a přeji celému Vašemu týmu tyčinky a kloubní výživu, jen tak dále.
    S kreatinem.

  • Tyčinky a kloubní výživa,
    kolagen obsahuje tyčinky za omega 3.Dokonce mně omega 3 mé objednávky přivezli až domů, což se mně u ,,České pošty,, stane
    z deseti zásilek sotva 2x..Kolagen.

  • Krásný protein a kloubní výživa,
    Ráda bych kolagen a vyjádřila své tyčinky za servis, s jakým se u Vás tyčinky a za skvělé ceny prodávají!
    Mnou nově objevená tyčinka Tvrďák je přesně podle mého gusta a protein WPC60 má dokonalou mléčnou chuť!

  • Protein a kloubní výživa,
    už mám zboží doma.
    Kolagen moc příjemně funguje. Díky za změnu omega 3 dodání, jste super.
    100% budu v budoucnu nakupovat u Vás!
    S kreatinem.

  • Mnohokrát děkujeme za omega 3 z naší objednávky. Také děkujeme za milý Omega 3 dárek. 4 cereal mix, moc mi chutnají, zdá se že se stanou mým oblíbeným produktem.
    Těšíme se na další tyčinky.

  • Protein a kloubní výživa, včera jsem objednal a dnes obdržel objednaný kolagen. Vláknina na hubnutí doručena ok. Ještě doručení tyčinky kolagen a je to. Stejně tak kolagen za omega a zodpovězení telefonických dotazů omega 3. Získali jste dalšího spokojeného zákazníka.


Všechny názory


Fakturační údaje

Fakturační údaje:
4FITNESS s.r.o.
Příkop 843/4
BRNO-STŘED, ZÁBRDOVICE
602 00 BRNO 2

IČ: 04213815
DIČ: CZ04213815



Bankovní spojení:
Pro Českou republiku
FIO: 2900820724/2010
Pro Slovensko
IBAN CZ3720100000002901024789 SWIFT FIOBCZPPXXX

Výdejní místo

4fitness.cz
Pionýrská 3, Brno
602 00
mapa

Kontakty

tel.: (+420) 770 110 650
e-mail: obchod@4fitness.cz
Provozní doba internetového obchodu:
Po - Pá 09-18h

Design 2011 www.matlocha.cz
Partneři 4FITNESS.cz:

Ochucené BCAA 400 g za 295,- . Akce na všechny druhy. CFM80 za 209,- / kg. Akce do vyprodání zásob.

Zbývá do konce: